Jak se změní pojišťovnictví v době koronavirové?

Profesor Jaroslav Daňhel se ve své nepravidelné glose zamýšlí nad stavem českého pojišťovnictví, které je stejně jako celá společnost významně ovlivněno nečekanou koronavirovou krizí.

Před příchodem koronavirové pandemie se jedno z témat, které obecně zaujalo finanční trhy, věnovalo problematice zhoršujícího se stav veřejných financí. Diskuse byla katalyzována dosti nepříznivými prognózami odborníků ohledně ufinancovatelnosti rostoucího počty lidí v postaktivním věku. Bez reforem Česku nadále reálně hrozí v příštích dekádách nedostatek zdrojů státního penzijního systému. Přitom problém stárnutí populace není spojen jen s tlakem na rostoucí objem mandatorních výdajů na penze, ale významně porostou i nároky na zdravotní a dlouhodobou péči. Snaha o zapojení komerčního pojišťovnictví do oblasti zdravotního pojištění přes iniciativu ČAP se nedaří. Ještě vážnějším problémem pak však je, že jeden z významných podpůrných nástrojů postaktivního financování – životní pojištění – vykazuje pokračování dlouhodobější stagnace.

Jaroslav Daňhel

Historicky se na této skutečnosti podepsaly na prvním místě důsledky poslední finanční krize a jejich dopadů na fungování finančních trhů. Do propadu trhu v roce 2008 se po celou dekádu držely míry výnosnosti konzervativních instrumentů, které nakupují životní pojišťovny v souladu s bezpečností úložek a obezřetným investováním do svých portfolií, dlouhodobě kolem technické nuly. V současnosti již peníze dokonce vykazují zápornou hodnotu.

Navíc v nedávné minulosti došlo k vyhrocení konfliktu mezi pojišťovnami a zprostředkovateli ohledně způsobu sjednávání a provizního odměňování životních pojistek. Po zásahu regulátora proti tržnímu selhání se nabídka ze strany pojišťoven i zprostředkovatelů orientuje spíše na riziková životní pojištění. Tyto produkty ovšem nemohou být substitucí alternativního postaktivního financování, přičemž je notoricky známo, že reformovat státní penzijní systém se nám dlouhodobě nedaří.

S fenoménem nekvalitního sjednávání životního pojištění souvisel i další problém, finanční arbitr před několika lety vystoupil s názorem, že některé pojistné smlouvy, ve kterých je nízký podíl rizikové složky, jsou neplatné. Některými kauzami z té doby se soudy zabývají dodnes, těžiště se posunulo více k racionálnímu pohledu, nicméně pohled dnešníma očima na úroveň transparence pro klienta bude asi jiný než pohled očima doby, kdy byla smlouva sjednávána.

Stále ještě mentálně pojistným trhem nevstřebanou ranou je změna metody tvorby a daňové uznatelnosti pojistně-technických rezerv životního pojištění. Tento bezprecedentní krok byl uzákoněn přesto, že tyto pojistně-technické rezervy jsou vytvářeny jako zdroj pro budoucí výplaty pojistných částek, účetně představují cizí zdroje patřící klientům a zajišťují likviditu budoucích závazků pojišťoven vůči nim.

Letošní rok je ovšem v současnosti ve znamení celosvětového šoku z koronavirové pandemie. Z tohoto pohledu je samozřejmě částka deseti miliard korun, které do veřejných financí zásah přinesl, po celkovém a zdaleka ještě neuzavřeném koronavirovém zářezu do veřejných financí vcelku bezvýznamná položka. Jasně to ale ukázalo na míru nebezpečí, která ze strany státní byrokracie a jeho elektorátu finančním odvětvím potenciálně hrozí.

Čistě pojistně-technicky může pandemie mít za následek budoucí vylučování epidemií z pojistných podmínek. Ve stávajících smlouvách, kterými zůstane pandemie nadále kryta, může přinést problém pojišťovnám při zajišťování. Sazby zajistného se totiž upravují následně každý rok a jejich očekávané zvýšení nebudou moci pojišťovny, nabízející krytí rizika pandemie, promítnout do dlouhodobých životních smluv.

Z hlediska vývoje pojistného trhu musíme konstatovat, že i v době pandemie nejenže pokračuje, ale do jisté míry se i prohlubuje krize životního pojištění, chápaného jako investiční instrument. Problém významně přifukuje přebytek likvidity v ekonomice, který vznikl a je dále přiživován jednak řešením poslední krize masivní fiskalizací ztrát, jedna následným používáním nástrojů nekonvenční měnové politiky, zejména kvantitativního uvolňování. Důsledkem je deformování některých, do nedávné doby nezpochybnitelných paradigmat, což se nejpregnantněji projevuje v již zmíněné inverzní ceně peněz.

V našich podmínkách k tomu významně přispěl i aktivistický krok ČNB, která na podporu programu cílování inflace vyhlásila v roce 2013 kurzový závazek, který po čtyři roky plnila, ač podle názoru velké části odborné komunity nebyl k takovému krok důvod, nehrozila bankovní krize a vážnou hrozbou nebyla ani cenová deflace. Českou ekonomiku tak v současnosti obsluhuje téměř 2,5 x více likvidních peněz, než tomu bylo před deseti léty.

Již v roce 2007 bylo zjevné zásadní odtržení finančních trhů od reálné ekonomiky. Tento jev byl jeden z katalyzátorů nastupující krize. Pak se v důsledku řešení systematickým vytvářením nadbytečné likvidity prohloubil, následkem je enormní vzrůst objemu spekulativního kapitálu. Odhady naznačují, že překračuje ten reálný až čtyřicetinásobně a při hledání možností svého uplatnění přifukuje bubliny nerovnovážných stavů v ekonomice.

S těmito jevy úzce souvisí růst příjmové polarity. Nůžky mezi bohatými a chudými se více rozevírají i díky pandemii. Aktuálně také významně rostou počty lidí v segmentu pod hranicí chudoby. V této souvislosti nás asi může spíše těšit, že jako dědici příjmové nivelizace totalitního režimu patříme v tomto ohledu mezi pět států světa s nejvyšší mírou příjmového rovnostářství. Záchranná opatření proti pandemii cílí v tomto směru ovšem na zachování současných pořádků. V zemích s nejvyšší příjmovou polaritou to však může vést k erozi demokratických principů a tlaku na podstatné celospolečenské změny.

Z řečeného vyplývá, že k návratu nabídky produktů kapitálového životního pojištění v takto z hlediska ekonomických paradigmat deformovaném prostředí v nejbližší době dojde jen stěží. Dočasně volné prostředky klientů kapitálových životních produktů, které svou podstatou mají přímou vazbu na reálnou ekonomiku, stěží obstojí v konkurenci uměle vytvořeného dravého spekulativního kapitálu při hledání ze strany komerčních pojišťoven bezpečných konzervativních investic s alespoň minimálním kladným výnosem.

Potřeby klientů pojišťoven se po průchodu koronavirovou krizí určitě změní, i když je obtížné v tuto chvíli predikovat, do jaké míry. Nicméně pojišťovny se budou muset snažit i přes změnu podmínek dále plnit všechny své funkce, které v ekonomickém a finančním světě mají. Koronavirová krize přinesla výzvu urychleně akcelerovat technologické změny, inovovat produkty a jejich správu, to vše včetně práce bez osobního kontaktu v dosud nevídaném rozsahu. Současný aktivní přístup odvětví k realizaci nutných změn, vyvolaných z tohoto úhlu pohledu bezprecedentně se měnícím prostředím, dává do budoucnosti na národní úrovni příslib zachování základních funkcí, které pojišťovnictví v národním hospodářství musí plnit.

Prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Vysoká škola ekonomická


ZPĚT

Tagy: Blog sinne