Krátká úvaha na téma motivy k pojištění

Pojišťovnictví je druh ekonomické činnosti zaměřené na pojistnou ochranu, při které dochází mezi subjekty pojistného trhu k přenosu rizika pojištěním. Cílem příspěvku je definovat předpoklady zjištění úrovně vlivu asymetrie informací na rozhodování aktérů v procesu hodnocení a řízení rizika v činnosti podniku, s možností v budoucnu riziko eliminovat. Příspěvek je aktuální z pohledu klienta na vnímání rizika, jeho identifikaci, prevenci, možnosti jeho eliminace pojištěním, s ohledem na asymetrii informací jednotlivých aktérů (pojišťovna – zajišťovna – makléř – klient, dále P-M-K).

Heuristici a empiričtí ekonomové zaměřující se na zkoumání situací, v nichž lidé nejsou obdařeni výlučně racionálním pravděpodobnostním myšlením a z něj plynoucím optimálním chováním v podmínkách, kdy výsledek jejich rozhodnutí je silně ovlivněn neznalostí působení nahodilých vlivů a výsledky jejich výzkumů potvrzují evidentně lepší anticipaci reálného chování lidí. Ekonomové z hlediska standardní teorie racionální volby považovali, a mnozí dodnes považují, subjektivistický heuristický přístup k individuální volbě závisející na kontextu, ve kterém ji ekonomický subjekt provádí,za jasné porušení doktríny koherence. Tudíž přes vcelku jednoznačnou průkaznost výsledků psychology provedených experimentů revize teorie preferencí narážela a stále naráží na přetrvávající setrvačnost myšlení velké části odborného spektra.

Klasická ekonomie vycházející z teorie užitku deklaruje, že když homo oeconomicus udělá iracionální rozhodnutí, Smithova „neviditelná ruka“ jej rychle vrátí na správnou, racionální cestu. Na tomto předpokladu je vystavěna složitá konstrukce vztahů a zákonitostí, které popisují všechny ekonomické interakce, včetně úlohy státní hospodářské politiky atd. Každodenní realita nás ovšem jednoznačně přesvědčuje, že lidé jsou systematicky neracionální a že se jedná ohledně této vlastnosti o předpověditelný jev.

Kognitivní psychologové tudíž kladou palčivou otázku: není tedy za těchto průkazných okolností třeba pozměnit ekonomická paradigmata? Podle jejich mínění ekonomovéza jádro metody – teorii racionální volby – považují něco, co je jen primitivní verzí mnohem bohatších invariantních struktur. A právě významným generátorem invariancí je nahodilost, zcela zásadně ovlivňující ekonomické stavy světa. Všechny tyto problémové okruhy se úzce dotýkají komerčního pojišťovnictví. Za prvé: pojištění ze své podstaty pracuje s nahodilostí, přičemž oba účastníci interakce na pojistném trhu mají nedokonalé informace. Za druhé: motivy, které vedou ekonomické subjekty k uzavření pojistné smlouvy, tedy k výběru strategiev rozhodovacím procesu v nejistých podmínkách, jsou v jisté kontrapozici s teorií racionální volby homo oeconomicus tak, jak ji chápe klasická ekonomie.

Stručný rozbor problému je obsahem tohoto příspěvku. Nahodilost v lidském myšlení, metody na podporu rozhodování v nejistých podmínkách. Diskusi na téma, jak obecně provádět analýzu rozhodovacích problémů v nejistých podmínkách a jaké rozhodnutí doporučovat rozhodovatelům, začal v 18. století T. Bayes. V návaznosti na jeho teorémy se vyprofilovala dvě názorová křídla: tzv. bayesovci neboli subjektivisté, kteří zastávali názor, že subjektivní stránku lidského rozhodování je do analýzy nutné zavádět, na rozdíl odtzv. objektivistů - nebayesovců zastávajících názor, že subjektivní aspekty je lépe z formální analýzy rozhodovacího problému vynechat. Ambicí objektivistů bylo exaktní normativní doporučení, jak se optimálně rozhodovat v intencích konceptu homo oeconomicus. Ambicí bayesovců bylo zkoumat konkrétní rozhodování subjektu v dané situaci, tedy deskriptivní hledisko a snažit se objasnit základní rysy reálného chování subjektu v nejistých podmínkách. Skutečnost, že lidé se v nejistých podmínkách nerozhodují normativně v souladu s teoriíoptimální volby, prokázal Bayesův současník David Bernoulli svým slavným Petrohradským paradoxem (lidé, kterým je nabídnuta riskantní hra s nekonečně velkou střední hodnotou výhry v penězích, jsou ochotni za niutratit jen nepatrný obnos). Toto základní myšlenkové schéma hodnocení riskantních her významně rozšířili svou prospektivní teorií Kahneman s Tverskym (1979).Jejich práce je zdokonalením konceptu Bernoulliho o psychologický přístup. Před Bernoullim vládl názor, že hry jsou hodnoceny podle matematické očekávané střední hodnoty výhry. D. Bernoulli prokázal, že lidé se při svém rozhodování v problému s náhodnou veličinoustřední hodnoty výhry neřídí, neboť nejsou pro tento typ predikce vybaveni. Navíc rozhodovacími komponenty jsou právě prvky z oblasti měkkých vědních disciplín: psychologie, sociologie atd. Z toho plyne, že každý člověk jako multikriteriální rozhodovatel a současnějako neopakovatelný jedinec má svůj obvykle velmi vyhraněný individuální vztah k situacím povahy loterie a svou individuální užitku. Pokusné zjišťování individuálních preferencí či averzí k riziku prokázalo, že většina lidské populace, odhady hovoří o 80 %, má averzi k riziku. Kahnemanova a Tverskyho prospektivní teorie se od klasické teorie užitku odchyluje v několika zásadních směrech. Nejdůležitější rozdíl: jejich modelje deskriptivně popisný, dokumentuje a popisuje systematická překračování axiomů racionality ve volbách mezi riskantními alternativami. Prospektivní teorie, představující nejcitovanější dílo obou autorů, znamená zdokonalení Bernoulliho přístupu, a to především o princip referenčního bodu, jenž představuje předchozí,nebo lépe řečeno výchozí stav, ke kterému lidé ztráty a zisky poměřují a o princip averze ke ztrátě. Referenční bod představuje veličinu, ke které je vztažena relativní změna užitku pramenící např. ze změny velikosti bohatství ekonomického subjektu. Podle autorů teoriese pak deviace od tohoto referenčního bodu stává fundamentálním faktorem, který určuje užitek člověka, nikoliv aktuální výše jeho bohatství. Novou kategorií prospektivní teorie oproti Bernoullimu je tzv. averze ke ztrátě, která představuje vysvětlení chování lidí v případě, že mají na výběr pouze varianty rozhodnutís negativními důsledky. Jistota ztráty pak podle autorů teorie vede lidi k tomu, že se pokoušejí zariskovat s nadějí, že náhodný mechanismus vygeneruje variantu s co nejmenší ztrátou. Sem patří modely nešťastných situací, kdy lidé, kteří čelí velmi nepříznivým alternativám,přistupují na zoufalé riskantní hry. Přitom akceptují i vysokou pravděpodobnost, že výměnou za malou naději na odvrácení velké ztráty se pak jejich situace ještě více zhorší. Je to případ obětí žraločích půjček, konkurenceschopnost ztrácejících podniků utrácejících poslední prostředky v marných pokusech dohnat konkurenci. Kahneman dokládá, že podstupování rizik tohoto druhu je obvykle nevratnou cestou ke katastrofě, přijetí jisté ztráty je ale pocitově natolik bolestná, že člověk není schopen učinit racionální rozhodnutí a ztrátu zastavit. Analýza strategie uzavřít proti negativním finančním důsledkům nahodilosti pojištění. Rozhodovací situace individuálního ekonomického subjektu ohledně rozhodnutí čelit dopředu (pojistitelným) neidentifikovatelným stavům světa s nahodilými negativními důsledky pojištěním, tedy problém potenciálního klienta komerční pojišťovny, zda se pojistí proti určitým nebezpečím: smyslem takto charakterizované analýzy je doporučení takového rozhodnutí, které je nejkonzistentnější ze všech subjektivních aspektů volby: výsledky řešení problému pojistit se či nikoliv jsou z výše uvedených důvodů závislé na názorech, představách a preferencích dotčených individuálních ekonomických subjektů.

Dilemata spojená s daným rozhodovacím problémem jsou vhodně modelovatelná aplikacemi z arsenálu teorie her. Pro strukturování analýzy dobře poslouží model hry dvouhráčů, z nichž jeden je indiferentní k výši své výhry, jde tedy o klasický rozhodovací problém inteligentního hráče ve hře proti „přírodě“, představující náhodný generátorstavů světa (škodního průběhu). Pro analýzu lze vhodně zvolit 4 kritéria doporučovaná v odborné literatuře k řešení problému rozhodování při „úplné neznalosti“. Podletěchto kritérií je individuálnímu ekonomickému subjektu doporučována strategie pojistit se. Z použité aplikace vybraného modelu teorie her plyne pro individuálníekonomický subjekt ve stylu koncepce averze k riziku velmi silné doporučení nahradit riziko velké ztráty jistotou malé ztráty; tedy zvolit strategii uzavřít pojištění. Z výsledných doporučení aplikace teorie her evidentně nelze vyvozovat normativní implikace. Deskriptivně je možno většinové doporučení strategie pojistit se interpretovat tak, že jestliže subjekt neví nic o povaze svého „protivníka“, pak obava z neznalosti objektivních pravděpodobností, se kterými náhodný mechanismus své strategie volí, eventuálně obava z neznalosti seznamu volených strategií (u katastrofálních škod) jej povede k doporučení rozhodnutí zabezpečit se proti důsledku nahodilosti pojištěním. Tím se ovšem dostáváme k jádru bernoulliovského dilematu – sjednání pojištění jako finanční řešení důsledků nahodilosti je z matematického hlediska neracionální,se zápornou střední hodnotou výhry. Kromě výplat škod musí pojišťovna uhradit své správní náklady a realizovat zisk pro akcionáře. Navzdory tomu se ekonomické subjekty pojišťují, motivy k uzavření pojistky je tedy nutno hledat v subjektivních lidských vlastnostech, tedy v preferencích a především averzích, tedy jasně mimo doménu matematiky.

Vracíme se tedy zpět k Bernoullimu. Jeho užitková funkce vysvětlovala, proč, zjednodušeně řečeno, chudí lidé platí pojištění a proč jim je bohatší lidé prodávají. Jeho analýza přístupu k rozhodnutí v nejistých podmínkách ve smyslu majetkových preferencí si zachovala aktuálnosti po třech stovkách let své existence. Obecně subjektydávají spíše přednost jisté malé, ale dopředu známé ztrátě pojistného, před možností co do rozsahu dopředuneznámé, ale mnohem větší ztráty – reálné škody. Rozhodovatel je v takovém případě ochoten snížit očekávanou hodnotu svého budoucího užitku, pokudse zároveň sníží i jeho variantnost v čase, tedy rozptyl. Za těchto okolností je ochoten si zakoupit produkt se zápornou střední hodnotou výhry, což je ovšem jednání v rozporu s klasickou ekonomickou teorií: své rozhodnutí optimalizující homo oeconomicus by si měl kupovat jen produkty s kladnou veličinou. Kahneman k tomu dodává:Lidé jsou ochotni zaplatit za pojištění více, než odpovídá očekávané hodnotě rizikových alternativ – tím vzniká rozdíl, ze kterého pojišťovny hradí své náklady a vytvářejí své zisky. Lze obecně vyvodit, že lidé si kupují více ochrany protinepravděpodobným pohromám, eliminují obavy, kupují si klidnou mysl. Ze závěrů prospektivní teorie v tomto ohleduplyne, že lidé přisuzují potenciální ztrátě mnohem větší váhu než potenciálnímu zisku o stejné velikosti. Tento fakt klasická teorie užitku vůbec neuvažovala, resp. považovala kladnou a zápornou změnu užitku v absolutní hodnotě za navzájem rovnocennou. Jde o další formu užitku, které subjektivní rozhodovatel v případě, zda se pojistit či nikoliv, bere v úvahu. Varianta pojištění může pro rozhodující se subjekt představovat kladnou očekávanou hodnotu i při zachování racionality jeho rozhodovacího procesu. Uzavřením pojistné smlouvy účastníkovi vzniká užitek plynoucí z emocionální satisfakce díky omezení budoucí nejistoty, resp. zajištění se proti možným negativním důsledkům náhody, která potenciálně nepředstavuje pouze materiální škodu, s nížm kalkuluje pojišťovna (v neživotním pojištění), ale především„emocionální škodu“, kterou způsobuje hlavně výskyt katastrofických událostí jako např. ztráta střechy nad hlavou a následný život na ulici apod. Efektivní prevence těchto fatálních scénářů pak působí vysoce pozitivně na lidskou psychiku, ať už ve formě eliminace nadbytečného stresu či prostého „klidu v duši“. V tomto kontextu nutno vzpomenout Kahnemanův poslední výzkum, který se zabývá rozlišováním mezi prožívajícím já a pamatujícím já, která nemají stejné zájmy. Rozdíl mezi nimi plyne „ze způsobu, jakým tato dvě já uvnitř nás se snaží dosáhnout štěstí, vyvolává řadu otázek jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni společnosti, která vnímá blahobyt a pocit štěstí populace jako politický cíl.“ V rámci této myšlenkové konstrukceuzavřením pojistné smlouvy vzniká ekonomickému subjektu určitá nadhodnota ve formě emocionálního užitku, který tak kompenzuje zápornou očekávanou hodnotu čistě ekonomického užitku, což celkově činí z pojištění produkt s kladnou očekávanou hodnotou jak pro pojištěného, tak pro pojišťovnu. Za předpokladu, že přírůstek emocionálního užitku vykompenzuje původní zápornou očekávanou hodnotu ekonomického užitku. I přesto, že emocionální užitek lze jen velmi těžko měřit a je do jisté míry vysoceindividuální záležitostí, jde pravděpodobně o nejdůležitější složku v subjektivním rozhodovacím procesu ekonomického subjektu ohledně pojištění. Analogicky lze vztáhnout emocionální užitek na účastníka loterie, který pouhýmzakoupením potenciálně výherního tiketu získává naději, i když z pravděpodobnostního hlediska velice nízkou, na vysokou finanční výhru. Existence této naděje je pak rozhodujícím faktorem, který většinu lidí vede k pravidelné účasti v loteriích. Z výše uvedené diskuse je možno zobecnit, že většina lidí má tendenci systematicky nadhodnocovat či na druhé straně podhodnocovat možnost nastání událostí s velmi nízkou pravděpodobností výskytu, což podstatně komplikuje případnou exaktní kvantifikaci emocionálního užitku. Formulace ekonomického modelu, který by zahrnoval emocionální užitek, by mohla být vhodným předmětem zkoumání pro moderní přístupy k rozhodovacímu procesučlověka v prostředí nejistoty a neurčitosti, zejména z pohledu behaviorální ekonomie. N. N. Taleb rozlišuje dva druhy nahodilosti: nahodilost „sterilizovanou“, vypočitatelnou, za kterou považuje loterie a kasino, a nahodilost „nespoutanou“, jejíž proces nelze predikovat.

Gaussovská uspořádaná nahodilost se logicky vyskytuje v neživotním pojišťovacím ¨byznysu poměrně zřídka. Asi bychom sem mohli zařadit pojištění havárie motorových vozidel, kde je interval možných finančních odškodnění seshora zastropován skalárem, odpovídajícím pořizovací ceně vozidla a existuje množství historických dat, co se týče pravděpodobnosti výše jednotlivých škod podle statistického rozdělení četností. Podle této vlastnosti bychom do této skupiny pojistných produktů možná mohlizařadit i úrazové pojištění. Naopak pojištění proti možným fatálním důsledkům např. živelních katastrof nebo odpovědnosti za škody jeví známky rozhodování při nejistotě, event. při neurčitosti škody způsobené zemětřesením či odpovědnost motorového vozidla za iniciaci železničního neštěstí chybou řidiče na železničním přejezdu jeví symptomy ze shora neuzavřeného škodního intervalu. V Talebově stylu je výsledek pojištění pro pojistitele i klienta závislý na generátoru stavů „nespoutané“ nahodilosti. V důsledku operování neživotních pojišťoven v doméně nespoutané nahodilosti klasifikuje Taleb pojišťovnictví vedle bankovnictví jako odvětví, která jsou limitována svými možnými zisky, ale potenciální ztráty jsou neomezené. Pojišťovny přicházejí často při defaultu (např. živelní katastrofě) o jmění střádané po celé generace. Pokud jsme u ekonomického subjektu konstatovali převažující averzní přístup k riziku, pak musíme konstatovat, že komerční pojišťovna jako instituce přebírající důsledky nahodilosti od svých klientů, by měla mít neutrální vztah k riziku, pokud tento postoj není subjektivně ovlivněn manažery či vlastníky pojišťovny právě výše zmíněnou vlastností limitace zisků a neomezeností možných ztrát. Obdobně emocionální užitek není nákladem pojišťovny.Ta na rozdíl od pojištěného pracuje pouze s měřitelným ekonomickým užitkem ve finančním vyjádření, a je proto vůči emocionálnímu užitku pojištěného indiferentní, resp. bere jej vůbec v úvahu pouze jako marketingový faktor. Důsledky talebovské nespoutané nahodilosti projevující se enormním nárůstem finančních ztrát při katastrofických událostech ovšem začínají narážet na bariéru komerčního způsobu provozování pojištění. Kombinace živelních škodna stále rostoucích majetkových hodnotách s křehkostí technologického pokroku otevírá závažné dilema: má komerční pojišťovnictví pokračovat v historickém poslání snažit se o finanční eliminaci dopadů nespoutané nahodilosti, anebo dokonce přijímat „nové výzvy“ a řešit důsledky nových hrozeb typu škod na životním prostředí či kyber nebezpečí? Druhou možností je držet se svého historického „core byznysu“, anebo dokonce omezovat výši pojistného krytí dosud pojistitelných nebezpečí. V důsledku přetrvávajícího pokrizového sentimentu zamezit nadměrné volatilitě nebo dokonce selhání finančních trhů, je v současné době dávána ze strany státních regulátorů přednost stabilitě odvětví komerčního pojišťovnictví jako parametru rovnováhy na finančních trzích, což ovšem musí nutně být na úkor poslání pojištění a podstatě pojišťovacíhobyznysu. Přestože v reálném finančním světě evidentně nelze úspěšně měřit budoucí projevy nahodilosti, anebo v rámci převážně používané terminologie riziko, stálese množí literatura i konkrétní návody v regulatorních projektech, jak ve finančních institucích měřit zejménakreditní a další podnikatelská rizika bank, pojišťoven atd.

Závěr

Myšlenkový proud dostat ekonomickou vědu pomocí vyšší formalizace a matematizace k vyšší rigorozitě a posléze normativní predikci, charakteristický zejménapro minulé dvě dekády, se stále více ukazuje jako slepá ulička. Stále více příznivců získávají představitelé otevřených, měkkých vědních disciplín, které dokáží lépe anticipovat důsledky nahodilosti na ekonomické stavy světa a lépe osvětlují chování lidí, ekonomických subjektů při rozhodovacích problémech v nejistých podmínkách.Dilema anticipace nahodilosti v ekonomických úlohách je dobře patrné ze struktury problému motivů k uzavření pojištění: je zřejmé, že postuláty klasické ekonomické teorie o homo oeconomicus a jeho vždy racionální volbě nelze použít. Rozhodování aktérů na pojistném trhu probíhá vždy v nejistých podmínkách a tento trh je charakteristický oboustrannou informační nedokonalostí, senzitivní problém existence dokonalých informací je tudíž na tomto trhu irelevantní. V takových podmínkách lze ovšem stěží vtěsnat rozhodovací procesy lidí do paradigmatu o vždy racionální volbě homo oeconomicus.Zejména svého času D. Bernouli, T. Bayes a další a paki jejich následovníci Kahneman s Tverskym prokázali, žeřečeno terminologií teorie her se lidé nerozhodují podle střední hodnoty výhry, tedy v případě pojištění si kupují produkt se zápornou výhrou.Základní myšlenkou moderních myslitelů Kahnemanaa dalších heuristiků, Taleba a dalších empiriků, je obrátit postup poznávání: nikoli od reality k modelu, ale odobrazu k realitě. Tedy jinými slovy studovat nespoutanou,nezmapovanou a pokoru budící neurčenost na trzích a v životě jako prostředek k pochopení nahodilosti, nebo lépe řečeno jejího generátoru. To znamená opustit všechny nástroje včetně rigidních regulatorních projektů, které nepočítají s enormními důsledky nespoutané nahodilosti na trzích i v životě. Jinými slovy, být si s pokorou plně vědomi role nahodilosti v důsledcích našich nejen ekonomických rozhodnutí, a pod tímto zorným úhlem přistupovat ke zkoumání motivůekonomických subjektů k pojištění.

Resumé

For decision problem take out an insurance policy not be possible to use clasic theory of rational choise. Motivefor insurance are better modeling by subjective andbehavioral attitude of empiric economist (Taleb) and cognitive psychologist (Kahneman).

prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Vysoká škola finanční a správní
Zdroj: Pojistný obzor

Tagy: Blog sinne