Ekonomická rizika (3. místo)

Publikováno dne 30. říjen 2023.

Ekonomické riziko je na třetím místě v barometru v pořadí obav z tohoto rizika dotazovaní uvádějí ekonomická rizika (ekonomická a finanční) patřící do kategorie rizik částečně moderních rizik – č. 7, 3. skupina. V barometru rizik Allianz není na prvních deseti místech uvedeno. Jedná se především o rizika, která jsou v globalizaci světové ekonomiky zdůrazňována. Existuje řada nástrojů na jejich eliminaci, transfer řady ekonomických rizik je však problematický.

Komentář: Výše uvedená rizika pro dotazované znamenají spíše rizika okrajová, týkající se jednotlivostí. Na úrovni MSP nejsou zpravidla zahrnována do katalogu uvažovaných rizik, pokud se nejedná o specifickou činnost subjektu..

Pod ekonomickými a finančními riziky si představují především:

• deflace,
• inflace,
• růst cen komodit,
• úsporné programy,
• měnovou politiku,
• růst daňového zatížení.

Allianz Barometr (2022) – makroekonomická rizika – tato rizika uvádí v globálních podnikatelských rizicích na 10. místě s podílem 13 % (v roce 2011 to bylo pouze 8 %), zatímco na 8. místě s podílem 15 % jsou rizika: stagnace trhu, výkyvy trhu, fúze, volatilita apod.), tedy poměrně výrazný nárůst. Jedná se aktuálně rizika, která rezonují napříč Evropou. Například v Belgii, Francii, Nizozemsku, Švýcarsku, Španělsku, Itálii, USA, Kanadě nebo Rakousku nejsou tato rizika umístěna na prvních deseti místech, ve Švédsku na 5. místě, v Portugalsku na 6. místě, v Dánsku jsou na 7. místě, v Německu na 10. místě, dotazovaní v Řecku o nich neuvažují vůbec. V Maďarsku jsou na 3. místě s podílem 24 %.

Obavy z deflace, tedy hrozba deflace, jak vysvětlil Václav Klaus (2014) byla zcela neopodstatněná. Po upuštění od zlatého standardu roky s deflací prakticky vymizely, pochopitelným výsledkem je permanentní nárůst cenové hladiny. Jak již bylo vysvětleno, inflace (poptávková) je současným fenoménem doby a má řadu příčin v nedávné minulosti. Pro aktéry představuje riziko, mají jen omezenou možnost toto riziko eliminovat. Současná, tzv. moderní ekonomie považuje za jediné dva nástroje, jak inflaci udržet v akceptovatelné výši, monetární politiku a centrální bankovnictví v peněžním systému elastických peněz. Ekonomové hledají poměrně dlouho nějakou revoluční změnu tohoto systému. Již Chicagský plán (program) měnové a bankovní reformy, v reakci na velkou hospodářskou krizi nabízel řešení v oddělení emise peněz od jejich půjčování, myšlenku 100% rezerv na vklady, prezentovanou Irvinem Fischerem (1933), který měl mimo jiné zabránit i znárodnění bankovního sektoru. Reforma, 100 % rezerv na vklady na požádání, byla však odložena a v roce 1935 institucionalizována v méně revoluční reformě, tedy pojištěním vkladů a oddělením investičního bankovnictví od komerčního. K myšlence se vrátil MMF (2012) v reakci na krizi 2008, a to zveřejněním paperu J. Beneše a M. Kumhofa The Chicago Plan Revisited (Benes, Kumhof, 2012), který byl aktualizací původního plánu. Navrhovaný systém má zabránit runům, zvyšování veřejných i privátních dluhů. Plán byl negován, K. Lagarde (2019) negovala vyřazení soukromých bank z nabídky peněz. Komerční banky jsou i nadále spolutvůrci systému, v drtivé většině poskytují úvěry. Úlohou centrální banky je množství těchto peněz regulovat, limitovat. Další z možností je, že centrální banka bude vytvářet peníze sama, nebo ideální svět hayekovský, ve kterém fungují soukromé peníze. Výhodou systému, ve kterém komerční banky tvoří peníze, je alokační efektivnost, které monobanka není schopna. Centrální banky se od devadesátých let minulého století snaží řídit inflaci cílováním. Pokusy o řízení inflace prostřednictvím řízení peněžní zásoby selhaly. Vazba mezi inflací a penězi jednoduše nefunguje, jak uvádí Hampl (2022) – Friedmanova věta, že inflace je vždy peněžní jev, doplňuje, že inflace je vždy a všude jev poptávkový. Příčinou současné míry inflace jsou jevy minulé, obdobně jako u jiných rizik. Podle názoru autora je to zaprvé: kvantitativní uvolňování po roce 2008, za druhé: kompenzace v době covid-19, kdy se peníze dostávaly do rukou konečných uživatelů (takto nefunguje kvantitativní uvolňování), za třetí: monetizované dluhové financování. Od roku 2020 došlo k souběhu událostí – drtivá stimulace poptávky a omezení (v důsledku opatření covid-19) nabídkové strany. Elastický systém peněz má tedy fungovat jako pružina, zejména po zrušení vazby USD na zlato. Vysokou míru inflace lze v historii sledovat v souvislostech s financováním válek, se surovinovými krizemi. Krize sedmdesátých let vedla ke vzniku centrálních bank, tedy relativně nových institucí, u kterých byla zpravidla deklarována nezávislost. Ta se v současnosti jeví jako problematická, ECB je spíš politickou organizací, na rozdíl od ČNB, která využívá svých nástrojů nezávisle na vládě. Technokratické pojetí centrální banky ve Švýcarsku a současná nízká inflace v tomto systému svědčí pro fakt, že nezávislost svědčí stabilitě.

Současným nástrojem k eliminaci rizika vysoké míry inflace na makroekonomické úrovni je tedy měnová a fiskální politika. Měnovou politiku podle názoru autora provádí v současné době správně autonomní ČNB, na rozdíl od ECB. Nepřijetí společné evropské měny je nespornou výhodou, protože možnosti centrální banky v EMS jsou omezené. Měnová politika v EMS fungovat jednoduše dobře nemůže, protože nelze stejným nástrojem stabilizovat inflaci v zemích s různými typy dlužníků – s různou mírou inflace. Existuje tedy riziko destabilizace některých ekonomik, protože jedna úroková sazba pro všechny země EMS funkční být nemůže, což může vést k rozpadu eurozóny. Problémem téměř ve všech vyspělých státech a dalším fenoménem je především neodpovědná fiskální politika. I v roce 2022 zůstává strukturální deficit ČR ve výši 250 mld. Kč, tedy z dlouhodobého pohledu se nic nemění, i navzdory historicky nejvyšším příjmům do státního rozpočtu v historii (nárůst o 11 % na 1,254 mld. Kč oproti srpnu 2021).

Současná míra inflace má významný dopad i na sektor pojištění. (Jedlička, 2022) Prvním rizikem pro aktéry v segmentu životního pojištění, škodní inflace byla do roku 2020 tažena nárůstem škod na zdraví, odškodnění imateriální zaznamenalo kvůli nárůstu inflace navýšení v roce 2021 o 4 %, v roce 2021 o 6 %. Investiční aktivita v oblasti životního pojištění, která je rezervoárem finančních prostředků je ohrožena, protože investované prostředky v obdobích s vysokou mírou inflace jsou znehodnocovány. V oblasti neživotního pojištění se jeví jako závažné riziko podpojištění. Klienti často dostatečně rychle nereagují na nárůst cen především nemovitého majetku. Zde se jeví jako podstatná úloha pojišťovacího makléře, ve spolupráci s klientem, musí pravidelně monitorovat a případně měnit pojistnou hodnotu majetku, jenž slouží ke stanovení pojistné částky. V současnosti se škodní inflace u majetkových škod urychluje. Celotržní analýza – na podzim 2021 o 8 %, 2020 o 6 %, 2019 o 6,8 %, což ukazuje, že nárůst cen je způsoben především růstem ceny práce, cenou materiálů, problematickou situací na poli dodavatelských řetězců, tedy inflačním prostředím. (Jedlička, 2022, s. 29) Například meziroční nárůst cen (srpen, 2022) stavebních prací je vyšší o 13 %, tržních služeb o 7 %, v průmyslu o 27 %. (ČSÚ, 2022a) Tato situace pravděpodobně povede i při nižší škodní frekvenci k nárůstu škodní inflace, což pro trh POV může pro pojišťovny znamenat návrat k technické ztrátě a pro poptávkou stranu zvýšení ceny za transferované riziko.

Jak bylo uvedeno, k růstu cen komodit docházelo v historii opakovaně, známé jsou ropné krize v sedmdesátých letech (1973, 1979), které se s různou intenzitou opakovaly v roce 1991 v souvislosti s válkou v Iráku apod. Vliv na cenu surovin mají i embarga a sankce.

Závěr a doporučení: Z výše uvedeného jasně plyne, že se nejedná o žádnou mimořádnou situaci (finanční rizika), vymykající se standardům a cyklům. I navzdory relativně robustnímu a stabilnímu bankovnímu sektoru v ČR a s ním úzce souvisejícímu sektoru pojištění se může jednat o kroky, které tuto stabilitu kvůli redistribuci naruší. Obdobné úvahy, jak sanovat státní rozpočty, aniž by byly přijaty fiskální restrikce, mohou postihnout i další segmenty ekonomiky a je třeba s nimi kalkulovat ve střednědobých úvahách o ekonomickém riziku, podobně jako u cen komodit. Úloha makléře je ve fázi identifikace těchto rizik zanedbatelná. Aktualizace PČ jako reakce na nerovnováhy je však velmi podstatná. Privátní firmy zpravidla reagují ve fázi počínající recese na situaci snížením fixních nákladů (na rozdíl od vlád). Náklady na transfer rizika jsou přehodnoceny zpravidla, jak ukazuje autorova dosavadní praxe, ve fázi na úpatí další fáze ekonomického růstu (autor si tyto reakce nedokáže vysvětlit). Volí zpravidla nástroj zvýšení SU nebo odmítnutí pro ně málo představitelích rizik.

Klienti na úrovni MSP často poptávají rizika spojená s realizací obchodu, jako je např. platební neschopnost, přerušení dodavatelských vztahů, nesplnění závazků. Tato rizika bývají následkem ekonomických a politických nerovnováh v různých částech světa. Makléř ve spolupráci s klientem může doporučit transfer těchto rizik prostřednictvím specializovaných pojistitelů.

Daniel Markvart, MBA, DBA

Použitá literatura

Tagy: Blog sinne