Faktory ovlivňující rozhodování o riziku pohledem behaviorální ekonomie

Napsal Daniel Markvart dne 28. září 2023.

Aktéry PKM ovlivňují, především však klienty další (v předchozím textu) již uvedené faktory.

Z pohledu behaviorální ekonomie to jsou heuristiky:

• efekt rámování,
• mentální účetnictví,
• efekty ukotvení,
• sociální srovnání,
• sebedůvěra, optimismus.

Efekt rámování

Efekt rámování (framing) prezentoval Tversky a Kahneman (1981) jako určité vysvětlení shodné problematiky rozdílnými způsoby. Podstata problému je stejná, je jinak prezentována, což zpravidla ovlivňuje za určitých podmínek rozhodování aktérů. V praxi se nejčastěji vyskytuje v nabídce produktů (dílčích rizik), kdy spotřebitel (aktér) vnímá pojištění jako investici do ochrany svého majetku nebo zdraví – pozitivní, nebo jako náklad na stejnou ochranu – negativní.

Mentální účetnictví

Kahneman a Tversky (1984) uvádějí příklady mentálního účetnictví, tedy riziko není hodnoceno komplexně, ale izolovaně, na základě mentálních účtů. (Thaler, 1999) Klienti si vytvářejí rámce, ve kterých jsou pro ně částky investované do transferu rizika akceptovatelné, část klientů není ochotna tuto hranici překročit. Část prostředků je mnohdy investována do povinných pojištění a zbytek nestačí pokrýt uvažovaná rizika. Makléř pak doporučí některá rizika nepojistit, případně korigovat vysokou spoluúčastí nebo méně pravděpodobná rizika nebo rizika s předpokládanou menší ztrátou nezahrnout do pojistného krytí. V praxi je používaný výraz odstranění apendixů.

Efekt ukotvení – Tento efekt je prokázán v řadě oblastí rozhodování, odhadů pravděpodobnosti apod. V praxi často klient argumentuje dosavadní zkušeností. Efekt ukotvení lze sledovat například u strojního pojištění (bezporuchovost, kvalita, životnost důvěra ve výrobek) nebo u životního pojištění (délka života rodičů a prarodičů). Rámování vede k podhodnocení rizika, klient nepřipouští realizaci rizika v jiném, než obvyklém čase. Spoléhá se tedy pouze na informace, které v minulosti získal.

Sociální srovnání – Vychází z předpokladu, že kroky vlastní i kroky ostatních aktérů jsou správné. Se získanými zkušenostmi vlastními, podpořenými správnými rozhodnutími ostatních je nastaveno určité měřítko, od kterého aktér činí rozhodnutí. To nemusí být vždy racionální, aktéři mohou považovat za výhodné pojistit taková rizika, která by za normálních okolností nepojišťovali. Na úrovni MSP je tento efekt spíše ojedinělý.

Sebedůvěra, optimismus

Velmi často se lze u klientů setkat s přílišnou sebedůvěrou a optimismem. Takový rozhodovatel zpravidla nekriticky hodnotí budoucí možná rizika do okamžiku jejich realizace. Vede to často k neochotě investovat do pojištění, klienti se domnívají, že budoucí pozitivní jevy jsou u nich pravděpodobnější než u průměru a negativní jsou k průměru málo pravděpodobné. Úlohou makléře je korigovat taková očekávání, která bývají nerealistická. Tento jev se vyskytuje často u například u řidičů motorových vozidel, kde se jich více než 80 % považuje za nadprůměrné. (Grande, 1996, s. 69)

Nestandardní faktory ovlivňující rozhodování o riziku

Nákup pojištění se může odchýlit od teorie (předpokladu modelů) očekávaného užitku. Chování spotřebitelů se odchyluje systematicky. (Šimková, 2020) Praxe ukazuje, že se jedná o drobné anomálie, které se však od pojišťovací praxe liší.

Nestandardní (anomální) chování:

• pojištění po vzniku škody,
• vyjmenovaná rizika,
• oblíbené věci,
• volba nízké spoluúčasti,
• nespokojenost s pojištěním a jeho průběhem.

Pojištění po vzniku škody

Velmi častým jevem a reakcí na blížící se nebo realizovanou pojistnou událost je požadavek pojištění po vzniku škody. Aktéři velmi často reagují (Taleb, 2011) na nastalou pojistnou událost zvýšenou poptávkou po realizovaném riziku. Tato elevace je prokázána (Cutler, Zeckhauser, 2004) a odeznívá v čase po nastalé události. Existuje v praxi řada škod velkého rozsahu (povodně 1998 a 2003) nebo i menší škody, které se místopisně nebo osobně klientů dotýkají. Tento jev je patrný i u klientů, u kterých podobná rizika z logiky věci nastat nemohou. Vyhodnocení předpokládaných rizik makléřem a izolace od emocí je jedním z jeho zásadních úkolů – vytvořit návrh takového katalogu rizik, dosud nepreferovaných rizik, který způsobí stabilizaci emocí. Pokusy pojistit taková rizika, která jsou právě realizována (povodeň) a v čase se bezprostředně nedotýkají nepojištěného majetku a lze předpokládat, že budou u klienta realizována s časovým odstupem, mohou být považována za nekorektní jednání nebo pokus o trestný čin (nejedná se o nahodilou událost).

Vyjmenovaná rizika

Literatura, např. Johnson (1993), uvádí, že část klientů preferuje krytí pojistných nebezpečí přesně specifikovaných – vyjmenovaných. Prokazuje, že součty jednotlivých vyjmenovaných rizik často přesahují cenu produktu, jehož součástí jsou automaticky vyjmenovaná rizika. V praxi se to dnes projevuje neochotou uzavírat standardizované balíčky, kde jsou podílem určeny pojistné částky (PČ) vycházející z hlavního pojištěného rizika (PČ věcí movitých se odvíjí od PČ nemovitosti) a hledají alternativní řešení. Pojištění jednotlivých rizik se jim jeví atraktivnější. Často se tento jev vyskytuje i u životního a cestovního pojištění. Úlohou makléře je vyhodnotit požadavky klienta a určit, které z řešení bude pro klienta akceptovatelnější. On-line produkty a srovnávače se v tomto případě (v jejich současné podobě) jeví jako nevyhovující.

Pojištění oblíbené věci

Poměrně častý jev vyskytující se zejména při primární konzultaci s klientem. Ten je často z mnoho logických i méně vysvětlitelných pohnutek motivován pojistit oblíbenou věc (v ČR je to zejména osobní automobil). Za oblíbenou věc je klient ochoten zaplatit vyšší pojistné a věnovat mu větší péči než u věcí ostatních. Jde o dichotomii auto versus zdravotní, životní rizika, oblíbená věc se zvláštním vztahem versus soubor ostatních věcí s větší účetní hodnotou nebo auto versus výrobní prostředek. K oblíbené věci mají pozitivní vztah, zatímco k ostatním neutrální nebo negativní. Ke zdárnému uzavření obchodu makléř zpravidla takový jev akceptuje, upozorní však na nutnost pojistit i věci, ke kterým má klient neutrální nebo negativní vztah, a zdůraznit, že zpravidla při likvidaci pojistné události (PU) nebude tento anomální jev zohledněn.

Volba nízké spoluúčasti

Výše spoluúčasti (SÚ) je stanovena procentuálně, pevnou částkou nebo kombinací. Pojištěný hradí případnou vzniklou škodu do výše SÚ, pojišťovna zbývající část do výše limitu (neuvažuje se bezlimitní pojištění). Z teorie očekávaného užitku by se dalo usoudit, že klienti s ohledem na výši svého majetku budou preferovat vysokou SÚ, která mimo jiné determinuje výši pojistného. Výše SÚ generuje pro obě strany směny P a K nižší administrativní náklady. V dosavadní praxi se nepodařilo tuto hypotézu potvrdit, každý rozhodovatel k její výši přistupuje zcela individuálně a v průběhu času se často preference mění. Jedním z vysvětlení může být prospektová teorie, přecenění velmi nepravděpodobných událostí a nastavení referenčního bodu (Tversky, Kahneman, 1974), případně vyhnutí se mezním možnostem (menu efekt), např. Sydnor (2010). V praxi často klient s vyšší četností škod menšího rozsahu volí, na úkor ceny pojistného, nižší spoluúčast u vybraných rizik, často, jak bylo uvedeno, v průběhu pojištění negativně hodnotí vysoké administrativní náklady a pracnost. Typickým příkladem je pojištění odpovědnosti z výkonu povolání u zaměstnanců, kteří k výkonu využívají automobil. Klienti mají tendenci nastavit vysokou spoluúčast a kompenzovat ji z tohoto produktu, což se často jeví jako hra s nulovým součtem. Úlohou makléře je doporučit klientovi spoluúčast podle jejich preferencí a finančních možností, která je pro jednotlivá rizika optimální vzhledem k povaze činnosti a katalogu rizik. Volba SÚ může mít často rozhodující vliv na rozhodnutí, zda jednotlivá rizika pojistit či nikoli. Podle autora se jeví prefabrikované produkty (zejména on-line) jako nevyhovující, naopak osobní kontakt a dostatek relevantních informací o klientovi a jeho rozhodovateli jako zásadní. Tversky a Kahneman uvádějí i řadu dalších faktorů, které jednotlivé aktéry v procesu PMK ovlivňují.

Pojistné trhy, informační asymetrie a úloha makléře (agenta)

Pojistitel, jenž nemůže mít všechny dostupné informace o klientovi (a makléři), má jen informace částečné, které bývají nesnadno dostupné, potřebuje pro svou kalkulaci a rozhodnutí, zda a za jakých podmínek pojistné riziko přijmout, těchto informací maximum. Jak bylo uvedeno, pojišťovna disponuje především informaci o minulém škodním průběhu plynoucím z náhodných jevů. Pojistitel na základě maxima dostupných informací pak může stanovit podobu produktu a korigovat riziko plynoucí z této asymetrie například složitostí podmínek smlouvy (pojistných podmínek) nebo SÚ.

Šimková (2020) uvádí, že „asymetrie způsobuje na pojistných trzích dva komplementární problémy“:

• nepříznivý výběr,
• morální hazard.

Oba problémy, které jsou literaturou bohatě popsány, shrnuje Šimková s odkazem na (Arow, 1963; Kunreuther, 2013; Daňhel, 2005) následovně:

• Tendence pojištěných je být méně obezřetný nebo podstupovat vyšší rizika, než kdyby pojištění nebyli.
• Pojistitel má zpravidla omezené možnosti sledovat změnu chování pojištěného,
zejména pokud se mění podmínky (hospodářský cyklus, změny legislativy, ekonomické výsledky apod.), čímž se může měnit i pravděpodobnost vzniku škody.
• Averze k riziku je distribuována nezávisle na riziku – pojistitel není schopen přesně kategorizovat pojištěného.
• Aktéři budou různě hodnotit výši pojistného (plynoucí z informací o ŠP), které je, pokud nelze přesně určit rizikovost každé z nich individuálně, rozdílně budou výši pojistného (cenu) vnímat rizikovější a méně rizikový – budou se odchylovat od průměru. To může způsobit nepříznivý výběr (nízkou cenu budu vnímat rizikový aktér jako výhodnou). (Šimková, 2020, s. 22–23)

Úlohou pojistitele je oba problémy eliminovat. K tomu přispívá získání maxima informací o jednotlivých klientech (je-li to možné) a zohlednění takto získané informace (především o rizikovosti) individuálně do pojistných smluv (individuální cena pojištění). Kontrolu morálního hazardu lze provést nabízenou SÚ, zabránit přenosu celého nebo podstatné části rizika na pojistitele. V krajním případě, pokud jsou informace takové povahy, že přijetí klienta do pojištění se jeví jako vysoce rizikové, je zapotřebí klienta odmítnout a informovat ostatní pojistitele o této skutečnosti. Takový postup a kooperace mezi pojistiteli výrazně omezí možnost, že pojistné trhy vyjmou některá rizika, u kterých k těmto jevům dochází, ze své nabídky.

Modely poptávky – prospektová teorie – očekávaný užitek – cíle

Budoucí pojištěný (klient) poptává možnosti transferu rizika na teorii očekávaného užitku. Praxe však ukazuje, že od tohoto modelu existuje řada odchylek, které zcela teorii očekáváného užitku neodpovídají. Tato teorie vychází z předpokladu, že se racionální jedinec chová v intencích nějakého modelu, maximalizuje svůj užitek, má veškeré možné informace v čase. Za tohoto předpokladu se racionálně rozhoduje. Praxe ukazuje, že se aktéři vždy racionálně nerozhodují a že nemají (ani nemohou mít) dokonalé informace v čase. Jak ukázalo i dotazníkové šetření, většina aktérů je k riziku averzní (viz dotazníkové šetření 67 %), preferuje jistý výsledek před loterií. Averze k riziku ztráty určité menší částky u aktérů s vyšším majetkem klesá. Rizikově averzní aktér se v kontextu teorie očekávaného užitku, za předpokladu, že má dostatek informací, rozhodne pro nákup pojištění, je-li za fér cenu.

Zcela zásadní, revoluční přínos do, celého sektoru přinesl Tversky a Kahneman (1979) modelem prospektové teorie, tedy teorie, která popisuje skutečné chovaní aktérů, jejich preference. Aktéři učiní taková rozhodnutí, která vyhodnotí možnosti na základě rozdílu zisku a ztráty nikoli podle konečného bohatství, ale na základě (od) referenčního bodu, který je vždy individuální. Autoři v této teorii popisují averzi ke ztrátě. Odpovědi z dotazníkového šetření, diskuse s dotazovanými a dosavadní praxe autora nepotvrzuje tezi, že míra averze ke ztrátě je dána velikostí podniku, obdobně jako míra averze k riziku, pokud je za referenční bod považován současný stav.

Důležitým faktorem při rozhodování je model popsaný Kramtzem, Howardem a Kunrutherem (2006), kde jsou preference vytvořeny na základě cílů, které souvisejí s maximalizací užitku, a to v určitém kontextu. Cílů může být společně i několik, pokrytí možné ztráty z realizace rizika, splnění povinnosti plynoucí ze spolupráce s jiným subjektem (zástava, odpovědnost při veřejných zakázkách, profesní odpovědnost, apod.), psychická újma aktéra a již zmíněné očekávání okolí, tedy že ostatní se domnívají, že právě tento druhy pojištění je správný (sociální normy).

Heuristiky

Heuristika dostupnosti, formulovaná a v předchozím textu popsaná Tverským a Kahnemanem (1973), ukazuje, že aktéři mají tendenci posuzovat míru rizika a pravděpodobnost události podle osobních zkušeností (s jakou rychlostí se jim podobné události vybaví), bezprostředně po realizované události v jejich okolí nebo mírou, s jakou jsou podobné události prezentovány a s jakou četností v médiích. Obvykle dochází pod vlivem této skutečnosti k nadhodnocení rizika. Autoři teorií popisují i klam hazardního hráče, je-li událost pro aktéra nedostupná (v jeho úvaze) nebo je-li četnost a pravděpodobnost takové události málo pravděpodobná po již události realizované (s kterou má zkušenost), považuje další událost stejného nebo podobného rozsahu za méně pravděpodobnou.

Klient, který má vytvořen katalog rizik, se rozhoduje, jak s rizikem naložit. Kromě již zmíněných nástrojů má možnost riziko transferovat na jiný subjekt – pojišťovnu. Dotazovaní v odpovědi z otázky č. 6 ukazují, že 61 dotázaných preferuje transfer rizika, 6 tvorbu vlastních rezerv a 21 kombinaci dvou zmíněných. Rozhodovatel, osoba pověřená s rizikem pracovat a zajistit jeho transfer, se může rozhodnout riziko umístit přímo (komunikace s pojišťovnou) nebo prostřednictvím makléře (uvažujeme model základního rozdělení). Agent je klientem zpravidla vnímán jako makléř (klient tyto nuance nerozlišuje). Pojišťovny zpravidla nedisponují personálem, který je schopen na všech úrovních MSP komunikovat s klientem na požadované úrovni, znát přesně jeho požadavky a zajistit si dostatek informací o něm. Navíc je pro klienta nevýhodou, že pokud se pro tuto variantu rozhodne, tak při oslovení jednoho subjektu nebude mít možnost srovnání (konkurenční nabídky). Pokud se rozhodne oslovit dva nebo více pojistitelů, bude nucen dodávat stejné informace v jiné administrativní podobě, tedy za výrazně vyšších transakčních nákladů. Konečné nabídky obdrží v různé podobě [rozdílné spoluúčasti, výluky, odlišnosti v PP (pojišťovacích podmínkách) apod.] a možnost přesného srovnání pro volbu nejvýhodnější nabídky (cena, rozsah) bude komplikovaná. Proto poptávková strana často volí pojišťovacího makléře. Pozice a úloha makléře byla popsána v předchozím textu (s odkazem na Daňhel, 2005; Janata, 2008, Špirakus, 2021) včetně zákonných povinností.

Klient a rozhodování

Bylo popsáno, jak se jednotliví aktéři rozhodují o riziku a které faktory na toto rozhodování mají vliv. Nákup pojištění není statický. Jak bylo popsáno, Kahneman uvažuje v rámci rozhodování, především na straně klienta o chybách, které pramení z jeho úsudku. S1 (Systém 1) monitoruje situaci a generuje hodnocení jednotlivých aspektů bez většího úsilí, naopak S2 (Systém 2) prohledá paměť, dostává otázky, na které odpovídá. (Kahneman, 2011, s. 7) I na úrovni MSP rozhodují lidé ovlivnění okolním světem s různou kvalitou informací.

Intuitivní úsudek

V intuitivním úsudku hraji důležitou úlohu biasy, jež jsou základem zkresleni a systémových chyb. Kahneman v tomto složitém procesu pojmenovává, v rámci evolučního vývoje, kdy S1 spouští výpočty, které zjišťují úroveň nebezpečí a vyhodnocují je, jako „mentální brokovnici“. (Kahneman, 2011, s. 100) Ta se spouští automaticky. To je základní podmínka pro přežití. Klienti, kterým jsou dostupné kvalitní informace a jejich relativní dostatek, se rozhodnou o riziku lépe než hůře informovaní, kteří se rozhodnou zbrkle.

Klienti hledají de facto optimální výši pojistného, ani malou, ani velkou, tedy tíhnou k průměru (znají od kamarádů, partnerů, statistik) a řada z nich se rozhodne intuitivně. Autor intuitivním rozhodnutím (řídí se často svými dojmy a pocity, důvěra v tyto pocity bývá oprávněná) přikládá velkou váhu. Praxe ukazuje, že k intuitivním omylům dochází, pokud nemáme dost informaci, kterým leze předejít intervencí S2. Konfirmační zkreslení, klient by sám měl mít pocit, že se rozhodl správně, lze ovlivnit v rámci reklamy. Zejména unaveného klienta S2 tedy testuje, jak ověřil Kahneman hypotézy rozdílně od vědeckého přístupu, že lidé hledají kompatibilní informace s názory, jež právě zastávají – tedy přijímají lépe nepravděpodobné události.

Halo efekt

Halo efekt – vystihuje běžné zkreslení, které hraje velkou roli v rozhodování – něco se mi libí a neberu v úvahu další aspekty lidského chování a potažmo události. Halo efekt zvyšuje váhu prvního dojmu. Prostě se klientům dané pojištění nebo distributor jednoduše líbí.

Dekorelovat však chybu průměru úsudků bývá dobré, přestože jsou úsudky nadhodnoceny a podhodnoceny – což je princip pojištěni –, chyby aktérů jsou zpravidla na sobě nezávislé, pokud nepůsobí systematické zkresleni. Jiné je, když se aktéři navzájem ovlivňuji nebo jsou ovlivněni okolním světem, zejména médii. V informačních zdrojích je nutné eliminovat redundanci.

Princip wysiati

Posledním, z praxe ověřeným faktorem je princip wysiati – Co vidíš, je všechno, co je (akronym IT) – mozek zachází s dostupnými informaci jinak než s těmi, které nemá. Nebere v úvahu informace, které nemá. Je-li informací málo, S1 dělá ukvapené závěry. Dojde k unáhlení a klient smlouvu uzavře. Zde je nutné potvrdit pozitivní vliv odkladných účinků nebo možnost výpovědí do několika dnů po uzavření, kdy se výsledky rozhodnutí „rozleží“.

Otázkou je, co by měl klient vědět před uzavřením smlouvy – jakou kvalitu a kvantitu informaci? Což lze zobecnit na jakékoli rozhodnutí při směně i v běžném životě.

Morální riziko – Morální hazard

Morální riziko – Morální hazard (MH) ve vztahu pojistitel – makléř (PM). „Ekonomické teorie označují morální hazard jako změnu nepozorovatelného chování vyvolanou existencí smlouvy poskytující ochranu proti riziku.“ (Eisen, 2012, s. 268) ¹

Eisen (2012) uvádí příklady případných ztráty plynoucích při realizaci rizika:

• Pravděpodobnost ztráty se zvyšuje, pokud PM volí výhodnější (a tím rizikovější) způsoby jednání a šetří na nákladném úsilí při prevenci před případnou ztrátou – MH ex ante.
• Výše ztráty se zvyšuje:
  • PM vyvíjí paliativní úsilí před vznikem pojistné události s cílem omezit její výši, je-li toto úsilí omezeno, jde o další variantu MH ex ante (hasicí přístroje, airbagy, sprinklery apod.).
  • Po vzniku pojistné události může PM účinně snížit ztrátu např. volbou ekonomičtějšího řešení při opravě, což je z hlediska načasování MH ex post. (Eisen, 2012, s. 268–269)

Preventivní opatření tedy zpravidla (předpokládá se) hradí klient, MH je roven projevu zákona poptávky, PM nese náklady, pokud je riziko realizováno. To tvoří velmi jemnou nuanci mezi hodnocením, zda se ještě jedná o MH nebo trestnou činnost. Bez účinné výměny informací mezi PMK a za předpokladu dokonalé konkurence je tržní rovnováha charakterizována plným pojištěním, maximálním MH ex ante při nulovém preventivním úsilí. (Eisen, 2012, s. 279) Nedostatečná prevence je kvůli asymetrickým informacím, pareto-suboptimální. Zde se snaží zasáhnout regulátor, jenže ani ten nemá dostatečné informace o PM, vytvořením Paretova zlepšení. Je k dispozici řada empirických důkazů MH ex ante, PM nepředkládá vždy informace o PU, zejména u škod malého nebo zanedbatelného rozsahu, na rozdíl od škod velkých, kde jsou informace o škodě zpravidla precizní. Toto riziko roste s počtem zejména zvláštních krytí rizik. Čím vyšší je pojistná částka – krytí škod, tím komplexnější je ceteris paribus pojistné krytí, účinky MH mohou být vyšší.

Pojišťovny motivují PM v rámci svých odměňovacích modelů bonusem za příznivý škodní průběh v celém jeho pojistném kmeni. Snaží se tím eliminovat MH ex ante i ex post ve všech jeho podobách. PM, jak bylo uvedeno, bude mít o klientovi více informací než pojistitel, ten se snaží tyto informaci i za cenu takto zvýšených nákladů získat, motivovat PM k svědomité preventivní činnosti při vzniku smlouvy i při likvidaci PU. Nevýhodou takového postupu může být, že i navzdory zcela svědomité činnosti PM ve všech fázích života pojistné smlouvy, tedy předáváním optimálních informací, může PM o takový bonus přijít, protože řada škod neplyne z morálního hazardu. Není snadné určit bonus pouze procentuálním škodním průběhem kmene PM, protože řadu událostí nahodilých PM neovlivní. Pokud není bonus realizován, může se PM obrátit na jiného pojistitele, který nabízí buď vyšší základní odměnu, nebo příznivější podmínky (nižší % SÚ) pro motivaci.

Nepříznivý výběr

Určitý stupeň AI (asymetrie informací) vede k MH (morálnímu hazardu) nejen po uzavření pojistné smlouvy. Při uzavření smlouvy, pokud pojistitel nedisponuje dostatečným množstvím validních informací od PM nebo klienta, dochází k situacím, kdy se pojistitel nemůže bránit vysokým rizikům. Jedná se o nepříznivý výběr, a pokud se kumuluje větší množství vysokých rizik, může to ohrozit i samotnou existenci pojišťovny, potažmo způsobit nerovnováhu v celém sektoru. K tomu může dojít v jednom období – neudržitelnost rovnováhy poolingu, viz Stiglitz (1976). Možným řešením je separační rovnováha, jak ji navrhuje Eisen (2012, s. 291), která je však problematická.

Dalším problémem je nepříznivý výběr v kontextu více období, kdy na základě analýzy delšího časového období má pojišťovna možnost se poučit ze zkušeností klientů a zpřesňovat tím pravděpodobnost případné ztráty. Na monopolních trzích nehrozí pojistiteli ztráta nízkorizikových klientů na úkor klientů vysokorizikových, v konkurenčním prostředí je pojišťovna značně v separačním výběru omezena. Pokud není rizikovější smlouva uzavřena na delší období než jeden rok, pojišťovna nemůže korigovat smluvní vztah bonusem/malusem. U víceletých smluv, pokud je vůle, po realizaci pojistné události, ve smluvním vztahu pokračovat jsou tyto možnosti k dispozici. Kvalita smluvního vztahu je mimo jiné determinována přístupem PM k oběma smluvním stranám, ten se v konkurenčním prostředí může v průběhu smlouvy obrátit i na jiného pojistitele nebo požadovat bonifikaci i navzdory nepříznivému ŠP (škodní průběh), operujícímu se ztrátou klienta v budoucnosti.

Analýza kombinace nepříznivého výběru a morálního hazardu, jak konstatuje Eisen (1990), tedy optimální strukturování smluv a rovnováhy není příliš propracovaná, problémy se logicky projevují zejména u povinných pojištění, akcelerovány jsou pak v monopolním prostředí.

Daniel Markvart, MBA, DBA

¹ Eisen potvrzuje, že morální hazard je vyvolán existencí smlouvy samé. PM tyto změny vyvolá, přičemž zpravidla výnosy z takového jednání jsou na straně PM, zatímco případné náklady zůstávají na straně pojistitele, který, na rozdíl od PM, musí krýt případné ztráty plynoucí při realizaci rizika.

Použitá literatura:

Tagy: Blog sinne