Moderní rizika

Napsal Daniel Markvart dne 14. srpen 2023.

Kategorie moderní rizika

V předchozím textu byl shrnut vývoj společnosti, dějiny ekonomického myšlení a s nimi související hospodářská politika. Katalog rizik se mění, s ním se mění nabídka produktů pojišťoven. Ty ovšem poptávku (celospolečenskou) pojistit „všechna možná rizika“, což nepředstavuje „všechna představitelná rizika“, nebudou s to uspokojit.

To způsobilo, že dnešní hospodářská politika se velmi obtížně definuje a prolínají se ekonomické směry, literaturou často pojmenované jako „hlavní proud ekonomického myšlení“, zjednodušeně je to syntéza keynesiánství liberalismu, školy veřejné volby, školy racionálních očekávání, ekonomie stany nabídky apod. Řada států (konfederací) však zcela rezignovala na odpovědnou fiskální a měnovou politiku. Vyrovnané nebo přebytkové statní rozpočty jsou v poslední době spíše pozoruhodností než standardem. Celá škála subvencí a dotačních programů zcela narušuje ekonomickou rovnováhu. Současná poptávková inflace (s různými nákladovými inflačními impulzy) mající kořeny po finanční krizi v roce 2008, je alarmující. Je následkem měnových a rozpočtových excesů. Zapomenuty se zdají kanonické věty „normální“ makroekonomie, zejména Friedmanem opakovaný axiom o kauzálním vztahu mezi množstvím peněz a cenovou hladinou. Celou situaci komplikuje kvantitativní uvolňování a nulové úrokové sazby ECB. Zdá se, že velká část současné evropské politické reprezentace považuje inflaci za triviální a že stále hledá způsoby, jak profinancovat Green Deal (EGD) a podobné ambiciózní futuristické zelené projekty, které navíc společně s válečným konfliktem na Ukrajině způsobují mimo vysoké míry inflace také nerovnováhu na energetickém trhu. Současný stav lze nazvat dobou nároků, kdy se lidé domnívají, že mají nárok na vše. Ekonomiky se řídí pocity.

Současný stav mění i katalog moderních rizik. Sledujeme řadu snah o regulaci celé ekonomiky, blížící se v mnoha ohledech CPE (centrálně plánované ekonomice), o čemž svědčí například úvahy o tzv. zastropování cen, různé podoby sektorových daní a návrat k zestátnění některých „strategických“ podniků nebo celých sektorů. Navíc se uvažuje o jakémsi komplexním řešení v rámci EU. Tyto úvahy mají své kořeny v moderní době, jak bylo uvedeno, například v USA na konci 19. století (monopoly), Rooseveltovu New Dealu (ND) ve třicátých letech 20. století, kdy řada regulací vznikla. Sektor pojištění je nucen tyty komplexní jevy reflektovat, má však, na rozdíl od jiných, citlivějších sektorů historicky dostatek obranných mechanismů, které vznikaly spontánně, právě jako odpověď na nerovnováhy, které ekonomiku logicky provázejí. Jelikož se stále řídí více matematickými modely než politickou poptávkou, je jedním ze stabilních odvětví, které ekonomickými cykly prochází bez vážných defektů po celou dobu existence. Historické zkušenosti, společně s odkazem autorů ekonomických škol, by měly být nejen pro ekonomy vodítkem pro odpovědná řešení těchto nerovnováh tak, aby minimalizovala rizika z nich plynoucí pro celou ekonomiku. To se často neděje a jsou přijímána řešení ad hoc, která mnohdy představují rizika budoucí, a to ještě s většími dopady.

Hospodářská politika tak ovlivňuje důvěru lidí ve stát. Vlády však nejsou jediným tvůrcem hospodářské politiky, jsou ovlivňovány korporáty a dalšími zájmy jednotlivých skupin, které jsou na realizované hospodářské politice závislé. Jedním z účastníků toho procesu jsou obousměrně i všichni aktéři sektoru pojišťovnictví. To determinuje vztah mezi pojišťovnou a klientem, který se stává složitějším a pro poptávkovou stranu z mnoha důvodů netransparentním a vede k asymetrii informací (AI). Pojišťovací sektor patří k nejvíce regulovaným sektorům, právě kvůli obavám z nadužívaných výroků o tzv. selhání trhu. Je třeba si však uvědomit, že primárně neselhávají trhy, ale vlády a lidé.

Shrnutí kapitoly – historie (z toho rezultuje)

Hlavní závěry historie pojišťovnictví:

• Z pojišťoven se stávají finanční instituce, které pracují s matematickými modely,
• sektor pojištění je ovlivňován hospodářskou politikou,
• mění se katalog rizik,
• mění se způsoby hodnocení rizika, včetně nástrojů, které jsou k dispozici,
• rozhodování aktérů je zatíženo asymetrií informací,
• do procesů vstupuje pojišťovací makléř,
• proces je zatížen regulacemi, které mají na celý proces různé dopady.

Všichni aktéři, pojišťovna (zajišťovna), klient a pojišťovací makléř (PMK), se i navzdory nesporné makroekonomické a společenské úloze – princip solidarity – snaží především maximalizovat svůj užitek.

Metodologická východiska – Současný stav zkoumání dané problematiky

Celý proces rozhodování o riziku aktérů PMK se stal komplexnějším a komplikovanějším, než tomu bylo v minulosti. Nově objevená rizika – moderní – emergy risk – staví klienta před otázky, zda riziko transferovat (pokud je to možné) nebo zvolit jiný způsob eliminace.

Exogenní a endogenní vlivy na rozhodování PMK na úrovni (MSP)

V procesu PMK na úrovni malých a středních podniků (MSP) je řada faktorů, které ovlivňují rozhodování o riziku. Lze je dělit na vlivy exogenní a endogenní.

Podnik a jeho představitelé se rozhodují (z krátkodobého a střednědobého hlediska) a uvažují o riziku především pod vlivem těchto exogenních vlivů:

• měnové politiky (politika centrální banky, úrokové sazby),
• fiskální politiky (měnící se preference vlád, daně),
• ideologií (hospodářská politika – nedostatečná informovanost subjektů na trhu),
• regulací (zásahů byrokratů a jejich netransparentností),
• vývojem cen surovin,
• předpokladem ekonomických cyklů. (Škarka, 2014)

Podnik se rozhoduje i podle mnohem rozmanitějších složitějších endogenních vlivů (změny očekávaní ekonomických aktérů stran budoucího vývoje, změny preferencí, je tvořeno interakcí účastníků na trhu).

• změny preferencí,
• vliv korporací,
• změny podmínek pojišťovny,
• intenzita regulace (endogenní proměnná).

Pojišťovna do svých úvah mimo výše uvedené zapracuje i tyto exogenní vlivy:

• počasí,
• velké škody a s tím související náklady na transfer rizika zajišťovně,
• změnu zákonů a nařízení, např. změna sazby DPH,
• patogenní jevy – pojistný podvod,
• regulace (exogenně dané z hlediska účinků).

Jako základ predikce musí pojistitel brát v úvahu při predikci tyto méně nahodilé endogenní vlivy:

• homogenitu kmene,
• velikost portfolia,
• stabilitu výplat,
• změnu pojistných podmínek,
• den záznamu apod. (Lynos, 2002, s. 16)

Endogenní a exogenní vlivy generují, společně s hospodářskou politikou, vlivem korporací a médií, i riziko jako takové.

Obecné příčiny selhání trhu

V teoriích moderní mainstreamové ekonomie (Sojka, 2001) se často dočteme o čtyřech základních příčinách selhání trhu:

• asymetrie informací,
• nedokonalá konkurence,
• veřejné statky (Ostrom, 2011),
• externality.

Dalším, zcela zásadním problémem současné ekonomie, tedy i aktérů trhu je hledání pareto-optimálního stavu (POS). Vlastnost světa je zlepšovat svou nebo něčí situaci (aniž by zhoršila situace jiného). Pokud se od tohoto stavu odchýlíme, nazýváme to selháním trhu. Je to však selhání? Podobné definice vyvolávají diskuse, zda to selhání je nebo není. Klademe si otázky, zda je to hra s pojmy, které jsou velmi kreativní, nebo si je neklademe a s definicí se smíříme. Nerovnováhy, nepředvídatelné jevy, chyby lidí, změny preferencí apod. jsou však vlastnostmi světa. To se děje v jakémkoli uspořádání společnosti s jakoukoli alokací zdrojů, což potvrzuje historie. V moderním výkladu, dojde-li k „selhání“, tedy nerovnováze ve volnotržní společnosti, volá se po zásahu státu, vytvoří se extraktivní instituce. Stát takovou situaci (optimální stav) zpravidla nevyřeší. Stát pouze někomu zlepší situaci na úkor druhého, což není optimální stav. Selhává cokoli, ale musí vždy zasahovat stát?

Asymetrie informací

V předchozím textu byla popsána asymetrie informací a morální hazard. Asymetrie funguje oběma směry. Asymetrie je vlastností světa, svět není optimální ani symetrický. To je otázka informací a představa, že v daném čase budu mít jakoukoli informaci, je zcela mylná. Každá informace něco stojí, tedy k získání informací musejí aktéři brát v úvahu transakční náklady, které pokud se aktér snaží získat všechny dostupné informace a přiblížit se informaci dokonalé, porostou. To se jeví jako nereálné, protože interakce všech lidí v daném čase nemůžeme znát ani popsat. Modely vybudované na základě ideální informace fungovat nemohou a nebudou. Ideální svět vytvořit nelze. Informace, stejně jako produkty, se budou lišit kvalitou a trh má k dispozici dostatečné množství nástrojů, jak se v produktech a informacích orientovat. Pokud informaci nemám, mohu se jen dohadovat, zda mi taková informace, pokud bych ji měl, může zlepšit budoucí stav věcí. Mohu se tedy rozhodovat na základě informací, které jsem získal úměrně tomu, jaké jsem vynaložil náklady. Jedná se o poměr nákladů a hodnoty informace. V decentralizované společnosti je informační asymetrie nižší, protože v centralizované si stát informace vynucuje, pracuje s nimi a nutí nás informace dávat, právě s představou, že optimální distribucí získaných informací budou tyto využity. Jenže informace jsou pro různé aktéry různě efektivní. V ideálním světě by pojišťovna vytvořila jeden produkt, který by za předem jasně stanovenou cenu kryl všechna představitelná rizika. V normálním světě všechny informace aktéři nemají. V úvahách o riziku, pokud klient nechce získat maximum možných informací, což představuje vysoké transakční náklady, přenese asymetrie na pojišťovnu, případně makléře, a pokud se rozhodne riziko transferovat, sníží tyto transakční náklady. Zakoupí produkt, jenž se bude lišit v konkurenčním prostředí kvalitou. Nositelem informace o rozsahu a kvalitě produktu je v normálním světě cena. Jednou z možností, jak získat za nízkých transakční nákladů informace, je do vztahu s pojišťovnou zapojit makléře. Makléř bude pravděpodobně disponovat větším množstvím kvalitnějších informací na obou stranách, na straně klienta i pojišťoven. Obě strany tak sníží transakční náklady a informace, jimiž disponuje usnadní vzájemnou komunikaci. Pojišťovna získá relevantní informace o klientovi, klient o pojišťovnách, které nejlépe odpovídají jeho představě o řešení negativních důsledků možných rizik, klient navíc získá možnost volby produktu a eliminuje asymetrii vzniklou u takových produktů, které jsou zdánlivě stejné, nicméně se kvalitou liší. Státy do tohoto přirozeného procesu zasahují ve snaze eliminovat asymetrii informací, výsledkem je, že asymetrii vytvářejí (dochází k nárůstu složitosti).

Nedokonalá konkurence

Je třeba si především položit otázku, co je dokonalá konkurence. Nedokonalou konkurenci charakterizuje stav, „Má-li někdo velký vliv na trhu“. Je to takový stav, kdy dodavatel statku nastavuje jeho cenu díky svému monopolnímu postavení na trhu. Je dokonalá konkurence stav, který je pareto-optimální? Modely dokonalé konkurence mainstreamové ekonomie zpravidla selhávají. (Například rakouská škola s dokonalou konkurencí ani nepočítá.) Monopol vzniká tam, kde je tlak z pozice síly státu. Pojišťovny jsou pod tlakem regulovány, větší pojišťovny mají větší vliv na trhu a prostřednictvím států vytvářejí řadu překážek (bariér) pro možnou konkurenci, například prostřednictvím vysokých vstupních nákladů nebo náročné administrativy, která menší pojišťovny zatěžuje a omezuje tak možnost vytvářet inovativní konkurenční produkty. Konkurence je však i přesto může vytlačit. Dokonalá konkurence být nemůže. Selhávají státy, ne trhy. Různé patenty, copyrighty jsou čistě státní produkty, nejsou projevem nedokonalé konkurence. Stát zřizuje za tímto účelem různé instituce, protože se domnívá, obdobně jako Acemoglu, že vytvořit optimální konkurenční prostředí může vytvořit jedině nějaká autorita, která disponuje „všemi“ potřebnými informacemi a může trh regulovat. Typickým příkladem může být současná politika EU. Monopoly jsou partnerem států, díky svému významnému podílu na trhu a dostatečnému množství relevantních informací z tržního podílu plynoucích, při tvorbě norem, zákonů, pravidel a restrikcí. Tyto normy jsou výsledkem jednání ve shodě, často s účelem omezit případnou konkurenci. Výsledkem má být „dokonalá konkurence“, ochrana spotřebitele a eliminace asymetrií informací. Často jsou monopoly však nuceny akceptovat ideologie a aktuální hospodářskou politiku. Příkladem je současná snaha pojišťoven s významným postavením na trhu vyloučit ze spotřeby tzv. nezelené činnosti, tedy neposkytovat subjektům, které nejsou v souladu s ideologií EGD, pojistnou ochranu. Takový postup zpravidla vede k tlaku na přijetí obecné normy platné pro všechny aktéry v daném segmentu trhu.

Externality

Externality – (pozitivní/negativní) – jsou podle mainstreamové ekonomie selháním trhu. Často uváděnou negativní externalitou je továrna, která vypouští např. smog (fyzikální, biologické a chemické procesy jsou příčinou), který ohrožuje obyvatele v okolí, což není zahrnuto do nákladů (viz poplatky–povolenky). Volba je složitá, produkt odebírá někdo jiný, postižený subjekt. Lze mluvit o selhání trhu, nebo jde o porušení vlastnického práva? V globálním měřítku mají podobné situace problematická řešení. Stát to zpravidla řeší daní (poplatkem): čím víc smogu, tím vyšší poplatek – náklady se transformují. Současným problémem jsou tzv. emisní povolenky, které jsou distribuovány v relativních hodnotách a obchodovány na relativně volném trhu. Jsou zafixovány podle reality, tedy cena/množství je kalkulováno podle reálného stavu. Za emise by se mělo platit absolutně, nikoli limitně. Platit se má poškozeným, ne státům (jeden z významných příjmů byrokracie EU). Externality jsou často předmětem sporů a představují pro podniky velká, těžko redukovatelná rizika. Jedním z řešení je vyjednávání (Coaseho teorém), kdy se obě strany mohou odškodňovat a dojít k efektivním závěrům, bez ohledu na běžné normy, pokud transakční náklady nepřevyšují očekávaný užitek. Otázkou je, zda je možné objektivně určit, co je správné. Ve velkém měřítku, při žalobách o náhradu škody, vznikne boj korporace s korporací (právníků). Externality zvyšují náklady na produkt a poplatky nebo motivace (subvence) v mnoha případech demotivují podniky a nevedou k omezení negativních externalit. Plošné subvence nepostihují místní podmínky, bývají tedy neefektivní.

Změna preferencí a vnímání rizika

Z ekonomie víme, že spotřebitelé mění v čase a prostoru své preference. Je zpravidla netriviální analyzovat důvody těchto změn. Probíhají zpravidla organicky. Jestliže spotřebitel změní preference, tedy přestává nakupovat výrobek (službu) A a začne preferovat výrobek (službu) B z předem ne zcela jasných důvodů, je nucen výrobce (poskytovatel služby) reagovat na tuto změnu. Ta změna se projeví sníženou poptávkou po A a zvýšenou poptávkou po B. Informace doputuje k výrobci prostřednictvím ceny, která je zpravidla nositelem této i informace. Výrobce pak reaguje na změnu preferencí snížením výroby A a zvýšením výroby B. Zjednodušeně dochází k přenosu informace a v čase a případné reorientaci z A na B, nebo zaniknutím či modifikací A. Tak nedojde k hromadění výrobku (služby) A a nedostatku B. Trh je v relativní rovnováze. Jak uvedl Hayek, žádná centrální autorita nemá dostatek informací, aby byla schopna tyto změny zaznamenat a pracovat s nimi – plánovat, což dokazuje aplikace CPE (výrobky a služby bez zájmu A/nedostatek B).

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura

Tagy: Blog sinne