Odpovídalo vnímání a řízení rizika vývoji ekonomického myšlení?

Napsal Daniel Markvart dne 14. srpen 2023.

Historická rizika a jejich řízení

Z předchozích textů plyne, že komerční pojištění vzniklo jako reakce na nepředvídatelné přírodní jevy, které způsobí materiální škody, škody na zdraví a životě nebo přerušení ekonomické činnosti. Pojištění je jeden ze způsobů, jak zmírnit tyto škody z nepředvídatelných událostí formou finanční kompenzace.

Společnost na tyto změny reaguje se stále propracovanějším souborem činností, které směřují k systémům, které se snaží s náhodnými jevy pracovat, negativním jevům nahodilosti zabránit se snahou optimálně ochránit životy a majetek. Vzniká vědní disciplína risk management, která všechny poznatky o riziku zpracovává a vytváří předpoklady pro rozhodnutí, zda riziko eliminovat, redukovat nebo transferovat. Všechna rizika nemohou být známa, jak bylo uvedeno, externí svět je nepředvídatelný.

S rostoucí ekonomickou aktivitou, populací, zvyšujícím se bohatstvím, narůstají škody způsobené zcela nebo částečně člověkem. Rostoucí ekonomická aktivita přináší také vědomě „mírnější” pohled na riziko, které se díky rostoucímu bohatství nestává rizikem s totální likvidací. Rostoucí bohatství poskytuje větší absorpční polštář. Škody plynoucích z přírodních katastrof spojených s klimatem 1920–2019 klesají, počet úmrtí způsobených suchem záplavou, bouřemi, je 25krát nižší než před sto lety, přestože životní úroveň stoupá. To je svědčí pro fakt, že zábranná činnost se v kontinuitě s vývojem společnosti stále zdokonaluje a lidé mají řadu instrumentů, kterými se snaží následkům nahodilých událostí předejít nebo zmírnit jejich dopady. Typickým příkladem je požární riziko, poté co lidé začali hledat racionální příčiny a poučení z historie propracovaly soubor preventivních činností, které je považováno za zvládnuté.

V reakci na realizovaná rizika se aplikují různá opatření, která lidé zcela nebo částečně akceptují, lidé zpravidla hodnotí škody na úrovní vlastního, nikoli globálního nebezpečí, navíc každá společenská vrstva vnímá riziko jinak. Ve snaze kompenzovat všechna možná rizika vzniká, jako jedna z možností finanční eliminace rizika, pojištění.

Vnímání rizika se s vývojem společnosti tedy měnilo. Gallagher a Denenberg s odkazem na Fayola zkoumají myšlenku řízení rizika a formuje se myšlenka „řízení rizik“. Tversky a Kahneman, později Taleb, zásadně mění pohled na riziko. Zdůrazňují že, riziko je fundamentálně nepředvídatelné, riziko nelze spočítat, a že existují rizika, černé labutě, které mají tři základní vlastnosti: jev se vyskytuje mimo rozsah Gaussovy křivky, jev se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti, a tedy i předvídatelnosti, má velký dopad na vývoj společnosti nebo jednotlivce. Nelze je tedy nikam zařadit. Zavádí pojmy kouzlo narativity a epistemologickou aroganci.

Adam Smith jako první tyto myšlenky uspořádal, přichází s teorií spontánního řádu se svobodou, konkurencí, dělbou práce. Myšlenky velkých ekonomů byly částečně akceptovány a aplikovány, ale často byly ignorovány. Politické reprezentace těchto myšlenek využívají jako nástrojů k ovlivnění ekonomického a sociálního vývoje za účelem dosažení nějakých cílů. Tím vzniká hospodářská politika, která analyzuje jevy, se kterými se společnost musí vypořádat a předkládá na základě teorií nástroje a řešení k dosažení těchto cílů. Do svých kalkulací zahrnuje nejen ekonomické teorie, ale i institucionální rámec. Vznikají dvě základní koncepce, liberální a intervencionistická (keynesiánská), které mají odlišný pohled na zásadní ekonomické otázky. Přestože se čistý tržní systém doposud nepodařilo ničím nahradit, což si uvědomoval už Keynes, snaží se odpůrci trhu stále nalézt argumenty, proč do tohoto přirozeného procesu zasahovat. Za hlavní argument považují selhání trhu, tedy situaci, která se zpravidla ze známých důvodů a na základě celé řady externích jevů vybočuje z jejich představ o ideálním světě. Jedná se klasickou dichotomii trh versus stát. Obdobně jako ekonomické teorie, tak i hospodářská politika v běžné praxi jsou střetem určitých koncepcí. Ve svobodných zemích s demokratickým způsobem dělby moci zastávali liberální politiku strany pravicové, levice zastávala politiku intervencionistickou. V zemích, kde nefunguje demokratické dělení moci, plynoucí ze svobodných voleb se může prosadit jedna čistá ekonomická teorie. V rámci střídaní politických reprezentací dochází k dialogům a kompromisům, nejen mezi nimi, ale existuje širší diskuse se všemi aktéry ekonomického a společenského života. Z hlediska ekonomie se jeví kompromis jako problematický, je třeba brát v úvahu, že volební výsledky mohou být velmi těsné a hospodářská politika prosazována vítěznou politickou reprezentací nemusí mít u voličů zásadní podporu. Často se stává, že dlouhodobé koncepce jsou determinovány právě délkou volebního období. Z hlediska úvah o riziku a pojištění představují intervencionalisté tu skupinu, která zasahuje do spontánního vývoje různými druhy regulací. V postmoderní době (Giddens, 1998), kdy řada politických stran není založena na pevných ideových základech, pomalu zaniká tradiční rozdělení politické scény na pravici a levici. Syntézou různých ekonomických škol se maže i základní koncepce trh versus stát.

Spontánní vznik institucí (inkluzivních) pozitivně přispěl k rozvoji vědní disciplíny pojištění a pojišťovnictví. Naopak extraktivní instituce, pod vlivem kolektivistických myšlenek, sociálních inženýrů nebo marxistických teorií, pojistný trh redukovaly a degradovaly do polohy bezvýznamné služby.

Vliv vědy na celý obor pojišťovnictví je nesporný. Zejména přírodní vědy od novověku se těší velkému úspěchu. Ekonomie, tedy i pojišťovnictví je však vědou společenskou, přestože současný trend směřuje k matematizaci (axiomatičtějšímu pojetí). Lidskou činnost ale nelze vysvětlit stejně, jako jevy fyzikální, protože se zabývají vztahy mezi lidmi a věcmi nebo vztahy mezi lidmi, jak bylo vysvětleno Hayekem. Těžko lze vysvětlit například změny preferencí nějakou tvrdou disciplínou, tedy ekonomie a pojišťovnictví není dedukcí odvozenou z kombinací zákonů fyziky. Pojišťovnictví hledá způsoby, jak kombinaci nepochybných premis uspořádat do nějakého řádu, který bude smysluplný. Lidské chování, stejně jako přírodní klimatické jevy jsou a budou proměnlivé.

Z historických příkladů událostí je zřejmé, že například riziko pandemie se nepodařilo dosud zcela eliminovat, vznikají podobné situace jako v minulosti, aplikují se rozdílná řešení. Člověk vždy neznal příčinu událostí jako takových, ale uvědomoval si, že realizace jednoho rizika může představovat i riziko následné, které může způsobit ještě větší škodu než riziko primární. Přírodní katastrofy se opakují zpravidla ve stejných místech. Rousseau vysvětluje, proč lidé neopouští místa, kde se přírodní negativní jevy opakují, rizika de facto akceptují. To přetrvává dodnes. Povodně v historii způsobily značné škody na majetku i životech, ale lidé staví obydlí nadále v blízkosti řek, je to pohodlné, na úrodné půdě se daří efektivněji pěstovat plodiny, kvete obchod díky lodní dopravě. V blízkosti sopek se nachází nejlepší půda pro zemědělství. Lidé mají v místech s vyšším rizikem snadnější obživu než v místech, kde je klima relativně stabilní, neposkytuje však pohodlí a zvyšuje transakční náklady. To platí dodnes.

Závěr

Hypotézu, že přístup k vnímání a řízení rizika odpovídal vývoji ekonomického myšlení se podařilo ověřit pouze částečně. Hypotéza byla primárně ověřována porovnáním historického vývoje, doplněná o poznatky plynoucí z dotazníkového šetření. Byly uvedeny pouze dílčí poznatky z historie, které by mohly hypotézu potvrdit.

Nelze však zcela prokázat přímý vliv ekonomických teorií včetně ekonomických škol na pojištění ani riziko, s výjimkou marxistické ideologie, částečně i ideologie nacistického Německa. Lze však jednoznačně prokázat, že přímý vliv na vnímání rizika a pojištění měla hospodářská politika států.

Pojištění bylo tedy historicky, mnohdy zásadně ovlivněno hospodářskou politikou států. Liberální hospodářská politika na jedné straně ponechala odpovědnost zcela na straně aktérů a do procesů nezasahovala. Intervencionistická naopak do procesů zasahovala, v různých formách a různou intenzitou, regulacemi. Oba směry však uvažují o riziku rozdílně. Liberální ponechává odpovědnost na aktérech, kteří na trhu hledají možnosti, jak rizika eliminovat. Intervencionistická v rámci řešení makroekonomických problémů a s cílem stabilizace ekonomik, pojištění některých rizik nařizuje. Jedná se o přístup individualistický nebo kolektivistický. Hospodářská politika určovala míru osobní odpovědnosti, postoje k riziku a jeho vnímání. Koncepce hospodářské politiky se střídaly a prolínaly, vznikaly další směry, školy, docházelo k syntézám a kompromisům a opíraly se o příslušnou ideologii. Transferem všech možných rizik, včetně sociálních se společnost snažila uchopit nebezpečí. Pojištění se stává součástí veřejných financí, práce s rizikem a ochrana majetku a životů součástí bezproblémového chodu společnosti. A tak vznikala povinná i zákonná pojištění.

Zatímco osmnácté století bylo epochou náboženství, devatenácté se stalo epochou vědy a rozvoje techniky, které stanovovaly pevné hranice. Dvacáté století probíhalo pod vlivem scientismu. (Bauman, 2002) Oproti tomu překvapivě dnešní postmoderní doba je ve znamení rostoucího vlivu myšlenek Comta a jeho následovníků na společnost. Narůstá kolektivismus, rovnostářství a vlivem sociálního inženýringu nastává, jak to nazval Bauman, doba tekutá. Tekutina se rozleje podle aktuálních preferencí politiků. Nároková společnost povede ke stále větším požadavkům na pojišťovnictví. Není však možné se připravit na všechna rizika, protože je všechny neznáme. Externí svět je nepředvídatelný a ideální matematické řešení neexistuje, jak vysvětluje Daňhel (2005). Bez ohledu na historické zkušenosti, je politická tendence požadovat komerční pojištění takových rizik a jejich následků, která byla doposud apriori nepojistitelná. A to ve snaze kompenzovat nesystematická nebo chybná politická rozhodnutí, narušující tržní rovnováhu nebo cenový mechanismus. Na druhé straně jsou zde progresivistické snahy nepojišťovat taková rizika vybrané skupiny klientů, jejichž činnost není v souladu s aktuální ideologií.

Pojišťovny jsou komerční subjekty, které tvoří zisk, což Adam Smith ani nepředpokládal. Liberální ekonomie posunula tyto instituce do role, kdy jsou nedílnou součástí makroekonomiky států, plní řadu důležitých úloh, jsou součástí financí a pomáhají udržet měnovou rovnováhu.

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura

Tagy: Blog sinne