Právo, etika, pojištění

Napsal Daniel Markvart dne 21. únor 2023.

Právo a etika

„Neexistuje žádné jednání, které by bylo správné nebo nesprávné samo o sobě. Jedná se vždy o to, co způsobuje. Čin jest.“ (Vácha, 2012)

„Žádné jednotlivé lidské jednání není plně determinováno bez konkrétního účelu, jehož zamýšlí dosáhnout.“ (Hayek, 1967)

G. W. F. Hegel přispěl ke změně, když tvrdil, že požadavky jedince musejí být v souladu se zájmy společnosti. Bohužel v průběhu 19. století vliv teorií přirozeného práva postupně oslabuje, především díky myšlenkám K. Marxe a F. Nietzscheho. Oba považují morálku za pragmatickou. Nietzsche zdůrazňuje její relativitu, morální soudy podle něj nejsou bezčasé a absolutní, ale společensky relativní. (Pavlík, 2014)

Francouzská škola právní exegeze pochází z Napoleonova Code Civil, kde základní myšlenkou je ztotožnění práva a zákona, sepsaných do kodexu. Moc se začala dělit na zákonodárnou a soudní. Platí zásada: co není zakázáno, je povoleno. Soudce se postupně v závislosti na faktu změn v judikatuře při neměnném textu norem, stává interpretem zákona. (Gerloch, 2017, s. 19)

Ve Velké Británii se pojí pojem právní pozitivismus s J. Benthamem, chápajícím právo jako imperativ suveréna. Uvedený imperativ lze vyjádřit třemi možnostmi: příkazem, zákazem a dovolením. Bentham společně s Johnem Stuartem Millem založili soudobý utilitarismus. Jejich koncept se opírá o několik klíčových principů: následků, užitečnosti, sociálního dosahu a hédonického kalkulu. Tento koncept etiky se zformoval v období buržoazní revoluce, kdy se rodily myšlenky svobody, lidských práv a individualismu, tedy rovnosti, stejných příležitostí, svobody, ale také odpovědnosti za své konání. (Nesvadba, 2009)

Vztah práva a etiky

Právo je s etikou a morálkou provázáno. Existují názory, že právo je nástrojem morálky, tedy hodnoticím nástrojem lidského chování. Proto je třeba se zabývat právem přirozeným, protože jako právo nepsané a neměnné odpovídá lidské přirozenosti. Je to výraz právních hodnot. V současné společnosti existuje řada diskutovaných témat, jako například eutanazie, asistovaná reprodukce, status lidského embrya, embryonální kmenové buňky, reprodukční a terapeutické klonování, problematika triage, ale i ekonomické zájmy reprezentované například zdravotní pojišťovnou. (Vácha, 2012)

Vztah práva a etiky je dnes vskutku složitý. V téměř každé oblasti společenského života můžeme spatřit vzájemné působení nebo konflikty mezi právní a mravní rovinou regulace. (Nesvadba, 2009)

Za pozornost, zejména ve vztahu k tématu práce, jistě stojí komplexní teorie (praxeologie) Ludvika von Misese v jeho díle Lidské jednání (Mises, 2018), Hayekovo Právo, zákonodárství a svoboda (Hayek, 1995), Kontrarevoluce vědy (Hayek,1991) Englišova teleologie ve dvoudílné Soustavě národního hospodářství (Engliš, 1938). Uvedená díla mají filozofický přesah.

Hayek (Ježek, 2001) v Zásadách liberálního řádu (1967) uvádí: „Ústředním pojmem liberalismu je přesvědčení, že prosazování univerzálních pravidel správného chování s ochranou uznatelné soukromé oblasti jednotlivců se bude sám utvářet spontální řád lidských činností, a to mnohem členitější, než jaký by mohl být vytvořen vědomým uspořádáním a že v důsledku toho by se donucovací činnosti vlády měly omezit na prosazování takovýchto pravidel, ať už vláda poskytuje současně jakékoliv jiné služby tím, že spravuje ty konkrétní zdroje, které jí byly pro tyto účely dány k dispozici.“ (Ježek, 2001, s. 13)

Právní dějiny a ekonomické základy

Jiří Bílý (2003) přehledně popisuje právní dějiny ve vztahu k ekonomické existenci jednotlivce a kolektivu. V rodové společnosti založené především na zemědělské výrobě byla existence jednotlivce bez vztahu k rodové jednotce prakticky nemožná. Archaické právo bylo součástí slovesné kultury (mýty, slavnosti, respektované zákazy), nebylo však právem, jak si ho vysvětlujeme dnes. (Bílý, 2003, s. 39) Pro patrimoniální stát je typické právo obyčejové, první zákoníky lze označit jako produkt christianizace, soudní zákony pro laiky. (Bílý, 2003, s. 97) Ani u stavovského státu se nevycházelo ze závazných předpisů, jak je známe dnes. Důležitá byla právotvorná činnost soudů, nalétání práva. (Bílý, 2003, s. 166) V absolutistickém státu se formulují právní normy – zákoníky z moci monarchy, který si tuto pravomoc vyhrazoval (ius legis ferandae) . Vychází sbírky panovnických nařízení – kodexů. Všeobecný občanský zákoník (ABGB) byl zaveden v Západní Haliči v roce 1797 a na celém území Rakouska-Uherska vyhlášen v roce 1811. (Bílý, 2003, s. 216‒218) Dubnová ústava, byla první ústavou občanského státu, rozhodnutím panovníka z dubna 1848.

Podstatnou součástí (pro účely DSP) Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 se staly aleatorní (odvážné) smlouvy. Je to soubor smluv, kde na sebe jedna ze smluvních stran bere riziko, tedy smlouvy odplatné a bezplatné. V historii se jednalo o hru v kostky (9. stol.), později šachovou hru. V hlavě 29, ABGB byly řazeny závazky z her, losů, trhových smluv, doživotních důchodů a smlouvy pojišťovací. Podnětem ke vzniku diferenční smlouvy daly burzy, v habsburské monarchii upravené zákonným ustanovením z r. 1761. Pojišťovací smlouva byla v Čechách právně zakotvena v 19. století (nejstarší doklady této smlouvy lze nalézt ve 12. století na Islandu), od druhé poloviny 19. století se zavedla nucená pojišťovací smlouva. Při úrazovém a důchodovém pojištění měla charakter veřejného práva, přesunula se z charakteru soukromě právního. (Bílý, 2003, s. 418‒420)

Rozhodnutím císaře Františka I. z roku 1819, i navzdory snahám regulovat hospodářské poměry, zůstalo pojišťovnictví v soukromých rukou. Jak již bylo uvedeno, dalším významným momentem byl pojišťovací regulativ z roku 1896, kterým se řídilo pojišťovnictví po roce 1918 v nově vzniklém Československu. Recepční normou byl zákon č. 501/1917 Sb. Ke sjednocení právních norem v Československu docházelo průběžně do roku 1922, kdy se dořešila unifikace pojistného práva zákonem č. 65/192 Sb. Významnou právní normu, ovlivňující meziválečné pojišťovnictví, byl zákon č. 147/1934 Sb., který ovlivňoval i reguloval hospodaření pojišťoven a stanovil státní dozor nad nimi. Další právní úpravou, která se sice bezprostředně pojišťovnictví nedotýkala, byl zákon č. 47/1933 Sb., o kuponové dani, a v roce 1936 nařízení ovlivňující úrokové sazby (devalvací měny v letech 1934‒1936 přišly pojišťovny o více než 30 milionů korun). (Jelínek, 2015, s. 29‒32)

Zcela zásadní dopad na československé pojišťovnictví měl zákon č. 204/1938 Sb., kdy došlo k omezení odkupu pojistek a omezení zápůjček za životní pojistky. Mnichovská dohoda z roku 1938 měla vliv na hospodářství. Pojišťovny byly povinny předat kmeny sudetoněmecké, maďarské a polské. (Jelínek, 2015, s. 62)

Jak již bylo uvedeno, v roce 1946 bylo z původních 733 pojišťovacích společností utvořeno pět pojišťoven, ty byly v roce 1948 sloučeny a byla vytvořena Československá pojišťovna, národní podnik. Dne 1. srpna 1950 nabyl účinnosti zákon č. 95/1950Sb., který upravoval některé poměry v pojišťovnictví, navázal zákon č. 189/1950 sb., o pojistné smlouvě, a zákon č. 190/1950 sb., o úkolech a organizaci pojišťovnictví. Ke změně dochází účinností zákona č. 85/1952 Sb., o pojišťovnictví. (Karfíková, 2010)

Zákonem č. 40/1964 Sb. bylo pojišťovnictví zařazeno mezi služby (§ 345‒385). V roce 1967 Státní pojišťovna dostala na základě zákona č. 82/1966 Sb., o pojišťovnictví, statut hospodářské organizace. K 1. 1. 1969 byly na základě zákona č. 162/1968 Sb. ustaveny dva samostatné pojišťovací a zajišťovací podniky - Česká státní pojišťovna a Slovenská státní pojišťovna s celostátní působností. Obě byly podřízeny svému národnímu ministerstvu financí. (Marvan, 1997, s. 321)

Povinné ručení mělo do devadesátých let podobu zákonného pojištění. Sazba pojistného za osobní automobil 500 cm3 zůstala neměnná 37 let. Od roku 1954 do roku 1991 činila 144 Kč a byla splatná na účet České pojišťovny jako monopolního pojistitele. (ČAP, 2013)

Právní úpravy pojišťovacího trhu po roce 1989

Po politických změnách ve východní Evropě došlo k transformaci ekonomiky a poměrně dynamicky se vyvíjel i pojišťovací trh. Autor uvádí stručný přehled právních úprav s komentářem v kontextu tématu DSP. Jak bylo uvedeno, v roce 1989 působily na území Československa dvě státní pojišťovny, jednalo se o státní monopol. Obdobně jako v jiných oblastech ekonomiky byl tento stav neudržitelný. Vznikaly nové pojišťovny a na trh pronikaly (vracely se) pojišťovny zahraniční.

V rámci demonopolizace byl nutný i nový právní rámec:

• Zákon č. 185/1991 Sb. byl základní normou pro rozvoj pojišťovnictví (předmětem bylo sjednání, správa, zprostředkování pojištění a likvidace pojistných událostí. Pojišťovny podléhaly státnímu dozoru, ten vykonávalo ministerstvo financí).
• Pojištění bylo upraveno také zákonem č. 40/1964 Sb., (občanský zákoník), a jeho doplněním zákon č. 509/1991 Sb.
• Zákon č. 231/1992 Sb. doplnil zákoník práce z roku 1962, řešila se odpovědnost organizace za způsobené škody (platný do konce roku 2006, nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce). Následně vyhláška č. 125/1993 Sb. stanovila podmínky, „sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání“. (Vyhláška č. 125/1993 Sb.)
• V roce 1994 vešel v platnost zákon č. 290/1993 Sb., který mimo jiné řešil solventnost pojišťoven, povinnost vytvářet technické rezervy a zřízena byla Česká asociace pojišťoven. (Vyhláška MF 52/1994 Sb. stanovila pravidla pro tvorbu rezerv a způsob jejich použití.)
• Změna zákona v roce 1995 (zákon č. 60/1995 Sb.143, zdravotní pojišťovny mohly provozovat smluvní zdravotní pojištění).
• Přijetí zákona (podstatná změna) č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, s účinnostíi 1. 4. 2000, bylo reakcí na společenské změny a ekonomickou situaci. Cílem bylo: „upravit ty problémy, které zákon č. 185/1991 Sb. neřešil a jejichž řešení si vyžádala praxe …“ (Karfíková, 2018, s. 31‒32) Zákon měl zajistit solventnost pojišťoven, zřídil funkci pojistného matematika, státním dozorem bylo MF a započala harmonizace pojišťovacího práva s právem EU.
• V stejném roce byl přijat zákon č. 168/1999 Sb. (transformace zákonného pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorového vozidla, tzv. povinné ručení na pojištění povinně smluvní). Zákonem byla zřízena Česká kancelář pojistitelů. Došlo k významnému oslabení České pojišťovny, která uvedený produkt do přijetí zákona prodávala monopolně a tím došlo k významnému tržnímu přeskupení.
• Zákon č. 159/1999 Sb. (stanovil povinnost cestovním kancelářím uzavřít pojištění pro případ úpadku).
• Se vstupem České republiky do EU v roce 2004 vešel v platnost zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (definoval základní pojmy, pojištění škodové a obnosové a stanovil, že pokud soukromé pojištění neřeší tento zákon, řídí se Občanským zákoníkem).
• Zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona, byl de facto v souladu s právem ES.
• Zákon č. 377/2005 Sb., řešící dohled nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry.
• Zákon č. 57/2006 Sb. (nahrazení státního dozoru dohledem MF, činnost převedena pod pravomoci ČNB).
• Zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví (dochází k implementaci směrnic EU, především Směrnice 2005/68/ES).
• Zákon č. 304/2016 Sb. (došlo k implementaci Evropské směrnice Solventnost II. do právního systému ČR).
• Zákon č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník ‒ NOZ, mimo jiné upravuje pojištění, přestává být regulováno samostatným zákonem a bylo zpět začleněno do OZ. NOZ s účinností 1. 1. 2014 nahradil opakovaně novelizovaný zákon č. 40/1964 Sb. Pojistné smlouvy řadí logicky mezi odvážné smlouvy, jak tomu bylo u OZ z roku 1811). (Hradec, 2020) Zákon s sebou přináší celou řadu problematických ustanovení, spojených zejména s odpovědností za újmy (majetkové, nemajetkové), posílení tzv. slabších stran. Zákon je protkán některými těžko uchopitelnými abstraktními pojmy jako např. dostatečné odčinění způsobené újmy, přiměřené zadostiučinění, výše náhrad podle zásad slušnosti, peněžitá náhrada vyvažující plně utrpení poškozeného, nedůvodná nerovnováha apod. Praxe jasně ukazuje, že nelze zákonem určit pro výše uvedené příklady jasný referenční bod a zejména při likvidaci pojistných událostí docílit obapolné spokojenosti smluvních stran. Zvláště problematicky se jeví horní hranice, otevřená pravá strana intervalu, limitu plnění.
• Zákon č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, reflektuje směrnici EP Rady (EU) 2016/97164, ruší a nahrazuje zákon č. 38/2004 Sb. Jak bylo uvedeno, zákon zavedl novou kategorizaci zprostředkovatelů, systém sloužící k ověření odborné způsobilosti zprostředkovatelů a vylučuje z něj (pro autora obtížně vysvětlitelné) činnost likvidátorů pojistných událostí.
• Veřejné zdravotní pojištění řešil od roku 1992 zákon č. 548/1991 Sb. (novelizace zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).
• Zákon č. 550/1991 Sb., zákon ČNR o všeobecném zdravotním pojištění, významně ovlivnil systém zdravotního pojištění v ČR. Zákon č. 551/1991 Sb., zřídil Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (dále také VZP).
• Zákon ČNR č. 280/1992 Sb. nabyl účinnost 1. 7. 1992 a dal možnost vzniku resortních, oborových, podnikových a zdravotních pojišťoven, Byl připraven právní rámec pro jiné pojišťovny, než byla VZP. Vzniká „konkurenční“ prostředí.
• Zákon č. 592/1992 Sb., platný dodnes, byl novelizován zákonem č. 59/1995 Sb., zákon č. 550/1991 Sb., který platil do roku 1997, je nahrazen zákonem č. 48/1997 Sb., od června 2004 byl postupně implementován tzv. evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC ‒ European Health Insurance Card). Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, zavedl regulační poplatky v rozmezí 30–90 Kč.
• Zákon č. 200/2015 Sb., (transparenční novela).
• Legislativní rámec systému veřejného zdravotního pojištění je tvořen zákonem č. 48/1997 Sb.191, zákonem č. 592/1992 Sb.192, zákonem č. 551/1991 Sb.193, zákonem č. 372/2011 Sb.194 a zákonem č. 280/1992 Sb. (Autor považuje za zbytečné existenci dvou právních norem kvůli VZP a ostatním zdravotním pojišťovnám. Pojistné je odváděno procentuální částkou z příjmu, nezohledňuje životní styl pojištěného formou malusu nebo bonusu, jak je tomu u pojištění komerčního, zdravotní péče je poskytována, i navzdory rozdílné výši pravidelné platby, všem stejná.)
• Zákon č. 37/1993 Sb. zavedl zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. Pojištění se sjednávalo do 31. 12. 1992 u České pojišťovny, po tomto dni u Kooperativy. Výjimka platí pro organizace, které mají postavení státního orgánu (ztráty jsou kryty ze státního rozpočtu, přebytky odváděny).
• Náhrada škody při pracovním úrazu či nemoci z povolání upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., bezpečnost a ochrana zdraví při práci jsou upraveny v zákoně č. 309/2006 Sb.
• Zákonem č. 323/2021 Sb. se měnil zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb. Důchodové pojištění je často předmětem diskusí, návrhů reforem a často nedomyšlených změn. Zákonem č. 427/2011 Sb. bylo zavedeno doplňkové penzijní spoření. Účastník si může vybrat z několika strategií, příspěvek účastníka doplňuje i příspěvek státu. (Bismarckův model sociálního zabezpečení je v 21. století neudržitelný. Současný průběžný důchodový systém je nevyvážený – státní a kapitálový, nelze se z něj vyvázat. V rámci životního cyklu neposkytuje dostatečnou flexibilitu v rozhodování. Důchody nejsou veřejným statkem. Socialisté navrhují minimální zaručený důchod.) (Nohejl, 2019)

Domníváme se, že současná harmonizace práva a nadměrné množství norem v různých prostředích může vést k morálnímu hazardu. Leckdy popírá nebo zcela maže etické standardy, ruší stereotypy, které jsou v daném prostředí zažité. Homogenizovat tedy lidské jednání a hledat v současné dynamické době optimální řešení pro vzájemnou kooperaci při zachování svobody je komplikované.

V DSP se bude autor zabývat etikou a právem ve vztahu k pojištění v době a prostředí, kdy se pohledy na to, co je „etické“ a co „je v souladu s právem“, poměrně překotně měnily.

Učebnicovými příkladem může být kauza spojená s investičním životním pojištěním. (Markvart, 2022). Kauza IŽP se ve druhé dekádě 21. století vyvíjela v podstatě ve dvou rovinách. První, mediálně méně známá se týkala tzv. vratek, druhá se pak týkala tzv. „přepojištění“. Hlavními aktéry byly pojišťovny, především Česká pojišťovna, Generali a také pojišťovací zprostředkovatelé, pracující v systému multi-level marketingu, tzv. „letadlo“, (MML). Obecně se organizační formy distribuce jsou významným faktorem nepříznivé volby. Dělí se na poolový model (broker-pool) a plochou strukturu (flat). Podíl zprostředkovatelů na distribuci ŽP byl v té době větší než 50 %. (Budinský, 2018)

Další příkladem spadajícím do oblasti práva a etiky je téma pojistných nároků z období holokaustu, které bylo pro všechny zúčastněné dlouho velmi palčivým problémem. Problém vyvrcholil až v devadesátých letech minulého století. Spouštěcím mechanismem bylo konfiskování životních pojistek, tedy okrádání obětí nacismu v letech 1933‒1945. Velké nadnárodní ústavy se dostaly pod tlak médií a následně veřejného mínění. Otázkou byla míra okrádání obětí. Šlo o eticko-morální apel, který nemohla ignorovat ani společnost, ani vlády. V USA bylo podniknuto několik pokusů o nalezení řešení. Americká vláda podporovala řešení, které formulovala jako projekt ICHEIC. Tento projekt byl ukončen v roce 2007, ale dodnes existují iniciativy snažící se ovlivnit hlasy kongresmanů pro tento zákon, který by umožnil vznést nároky vůči pojišťovnám v Evropě u amerických soudů. (Jelínek, 2017)

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura

Tagy: Blog sinne