Regulace a státní zásahy

Napsal Daniel Markvart dne 20. únor 2023.

Státní zásahy a svoboda

David Boaz v knize Liberalismus v teorii a politice (2002) definuje základní úlohu státu v ekonomice. „Chrání vlastnická práva a svobodu směny a umožňuje tak tržním cenám koordinovat plány jednotlivců.“ (2002, s. 178) Pokud tuto hranici překročí, nepomáhá procesu koordinace, ale naopak ji ničí. Uvádí, že čím více dochází k vměšování státu, tím méně jsou informace přesné, což má za důsledek sníženou tržní koordinaci. V případě regulace cen dochází k narušení cenových signálů. (Boaz, 2002, s. 181)

V závěru kapitoly se odkazuje na Hayeka a Buchanana. Nutnou podmínkou udržování spontánního tržního řádu jsou respektované hodnotové mantinely a etické minimum vzájemné závislosti. „Spontánní tržní řád je přirozeným projevem důvěry v člověka. Důvěra v jakéhokoliv nedokonalého člověka a spontánní řád s neviditelnou rukou trhu s respektovanými pravidly (ne pozitivními právy) přináší na rozdíl od snah centrálních plánovačů a regulátorů nejen individuální svobodu a prosperitu, ale i tlak na osobní odpovědnost a etické chování.“ (Gonda, 2007, s. 20)

Dušan Tříska (2016) v kapitole Organizátor trhu uvádí, že socialista, na rozdíl od liberála, se děsí světa, ve kterém by si každý hleděl svého, optimalizoval svůj užitek, nepoučoval ostatní a maximalizoval self interest. (Tříska, 2016, s. 243)

Příklady a typy regulace plynoucí z obav ze svobodného jedince dělí je na:

• v případě nakládání s majetkem nařizuje, kdo, co a kde musí/nemusí nabízet/poptávat,
• na trhu práce vymezuje, kdo a koho musí/nesmí zaměstnat, na jak dlouho a jakých podmínek,
• směnné relace deformuje tím, že pro ceny vytváří jejich horní a spodní hranice,
• v oblasti zahraničního obchodu uplatňuje vývozní/dovozní povolení, cla a kvóty,
• vstup do odvětví omezuje, nebo dokonce znemožňuje tím, že ho podmiňuje udělením licence. (Tříska, 2016, s. 243)

Upřesňuje, že v tomto rozdělení typu a rozsahu aplikovaných restrikcí popisuje kapitalismus, nikoliv komunistickou hrůzovládu. (Tříska, 2016, s. 244)

Zdůrazňuje, jak je složité, i navzdory propracované argumentaci, přesvědčit socialistu, že k tržním selháním dochází, není to však důvod pro aplikaci dalších státních zásahů, které často vedou ještě k větším škodám. Důvěřuje tržnímu řádu, smluvní svobodě, svobodě lidské práce a především „jasně definovaným a důsledně vynucovaným pravidlům lidského chování“. (2016, s 247) Tržní nedostatečnost je podle Třísky přirozený a samozřejmý jev, jehož mezery lze vhodně podnikatelsky vyplnit. (Tříska, 2016, s. 244–247)

Liberální institut (libinst.cz, 2021), uvádí že „Česká republika spadla v žebříčku ekonomické svobodě o další tři příčky – ve světě ekonomická svoboda mírně roste“. Vychází z průzkumu Economic Freedom of the World 2021. Česká republika se umístila na 27. místě ze 165 zemí a teritorií zahrnutých do této výroční zprávy zveřejněné kanadským Fraser Institutem (2021). Zprávu vypracovali výzkumníci James Gwartney, Robert Lawson, Ryan Murphy a Joshua Hall z univerzit ve Spojených státech. „Předmětem měření je ekonomická svoboda (šíře osobní volby, možnost vstoupit na trh, bezpečnost soukromě vlastněného majetku, vláda práva atp.), zkoumaná na základě politiky a institucí ve 165 zemích a teritoriích.“ (libinst.cz, 2021)

Tabulka: Skóre České republiky v klíčových komponentech ekonomické svobody

Pozn.: Hodnoceno na škále od 1 do 10, přičemž větší hodnota znamená více ekonomické svobody, data jsou o dva roky pozadu.

Zdroj: Liberální institut [online]. Dostupné z: https://libinst.cz/cesko-spadlo-v-zebricku-ekonomicke-svobode-o-dalsi-tri-pricky-ve-svete-ekonomicka-svoboda-mirne-roste

Per Bylund (2006) se zamýšlí v článku „Jak sociální stát zničil Švédsko“ nad problematikou rozhodování jedinců, schopností postarat se sám o sebe a z toho plynoucí vlastní odpovědností nad vlastním životem.

„ Sociální svoboda je existence bez problémů, zodpovědnosti a plná výhod, tak jak ji stát blahobytu stvořil. To, co lze nyní ve Švédsku pozorovat, je dokonale logickým důsledkem existence sociálního státu: poskytováním dávek a výhod, a tedy zbavením individua odpovědnosti za vlastní život, vznikl jedinec zcela nový nedospělý, nezodpovědný a závislý. Sociální stát tak dal vzniknout populaci jedinců, kteří jsou psychologicky a morálně trvale dětmi stejně jako když rodiče nikdy nevystaví děti problémům, zodpovědnosti a potřebě nacházet vlastní řešení, budou jejich rozmazlení potomci věčně trpět nedostatkem a stále něco vyžadovat. “ (Beylund, 2006, s. 7)

Elinor Ostrom (2007) v článku „A Nobel Prize for Governance and Institutions“ společně s Oliverem Williamsonem mimo jiné tvrdí, že lidé jsou schopni se domluvit a nalézt efektivní řešení bez výrazných zásahů státu. Jde o klasické jevy, jež však nezapadají do dichotomického světa „ekonomických a sociálních systémů“, tedy trh a/versus stát. (Ostrom, Williamson, 2007)

Instituce

James Buchanan (Gonda, 2007) v kapitole vymezení institucí uvádí: „Formální zákony, zapsané v ústavách a zákonech, neformální zákony, které zůstávají nepsané, ale které jsou vymezeny precedenty soudních rozhodnutí, tradice, konvence, vzorce chování, zvyklosti, mravy, a dokonce i jazyk – to všechno jsou instituce, které mohou držet lidské chování v určitých mezích.“ (2007, s. 32)

Zajímavou prací je kniha Proč státy selhávají Darona Acemogla a Jamese A. Robinsona (2015). Rozdíly v příjmech a životní úrovni mezi jednotlivými státy vysvětlují vlivem institucí a jejich formováním v historii.

Instituce rozdělují na extraktivní a inkluzivní a na mnoha příkladech demonstrují jejich vliv na politickou a hospodářskou situaci v jednotlivých zemích. Veškeré instituce podle nich vytváří společnost. Mezi inkluzivními ekonomickými institucemi a pluralitou existuje těsný vztah. Naopak extraktivní ekonomické instituce umožňují bohatnout pouze elitě, která drží v rukou i politickou moc a ekonomické bohatství ji upevňuje. Mezi nimi neexistuje vztah vzájemné podpory, protože jedna může druhou destabilizovat. Jedna je však schopna druhou vytlačit. K inkluzivním institucím patří nestranný právní systém, poskytování veřejných služeb, prostředí, ve kterém mohou lidé volně obchodovat. Inkluzivní instituce vytvářejí inkluzivní trhy, lidem poskytují svobodu volby, umožňují uplatňovat svůj talent, mohou podnikat a věnovat se činnostem, ve kterých jsou nejvýkonnější. Takové instituce upravují cestu motorům prosperity: vzdělání a technologii. (Acemoglu, Robinson, 2015, s. 66–76)

Jiří Nohejl (2018) se v článku Informal Institutions and Decentralization of Governance odkazuje na Elinor Ostrom a Acemogla s Robinsonem vysvětluje, proč je decentralizace státní správy důležitá pro efektivní a produktivní rozhodování. Popisuje cestu České republiky k inkluzivním institucím. (Nohejl, 2018, s. 2–6)

„ Formální instituce, které by měly vést k míru a prosperitě prostřednictvím kooperativní decentralizace, existují téměř ve všech postkomunistických zemích – přinejmenším na ústavní úrovni. V České republice (stejně jako ve všech členských státech EU) je formálně zaručen volný obchod a otevřené hranice. Ze samotné existence formálních institucí nelze vyvozovat, že jsou to ve skutečnosti institucionální prostředí, v nichž se jednotlivci rozhodují.“ (2018, s. 7)

Regulace

David Boaz (2002) v kapitole Regulace (2002. s. 187) poznamenává, že některá pravidla, známá obecně jako regulace, jsou součástí tržního procesu (zákaz znečišťování půdy, ovzduší, vody, apod), stejně jako pravidla vyžadující dodržovat smluvní podmínky, jež jsou součástí zvykového právního rámce. Naneštěstí většina regulací vyhlašovaná v současnosti legislativními a výkonnými orgány nespadá do těchto kategorií. (Boaz, 2002, s. 187)

„ Regulace má za úkol přivodit ekonomické výsledky, jež by mohly vzniknout na svobodném trhu.“ Pokračuje: „ Často je však obtížné určit dopady regulace neboli odhadnout, co by se stalo, kdyby bylo možné tržnímu koordinačnímu procesu umožněno normálně fungovat.“ (2002, s. 188) Podotýká, že skutečnou motivací regulace může být sobecký zájem získat prostřednictvím donucení něco, co nelze získat jednáním spotřebitele. (Boaz, 2002, s. 190)

Pascal Salin (Gonda, 2007) k problematice evropské integrace poznamenává, že existuje dominantní vize EU, vznik jakéhosi nadnárodu, který je třeba harmonizovat. Domnívá se, že vzhledem k odlišnosti jednotlivých států je harmonizace naopak nežádoucí. (2007, s. 68) Dále uvádí: „ Politika konkurence EU je politikou, která je ve skutečnosti antikonkurenční, jelikož neumožňuje smluvní svobodu, jelikož se výrobci nemohou svobodně rozhodnout, jestli je lepší provést kupříkladu fúzi či nikoliv, nebo mohou získat určitý podíl na trhu.“ (2007, s. 72) Kritizuje politiku „hlavně žádná odlišnost“ a povinnost převzít tzv. acguis communautaire.

Ivo Bremmer v knize Konec volného trhu (2014) si klade otázku: „ Jaká míra státních zásahů do hospodářství je správná, aby přinesla dlouhodobou prosperitu? Obecně vzato, čím více zásahů do procesu ekonomické výměny, tím je pravděpodobnější, že bude zatížena politickými deformacemi, byrokracií, plýtváním a korupcí.“ (2014, s. 140)

Henry Hazlitt v knize Ekonomie v jedné lekci (2005) podrobuje kritice vládni regulaci cen. Upozorňuje, že státní zásahy do cen jsou dány nepochopením příčin růstu cen a nereflektují skutečné příčiny (nedostatek zboží nebo služeb a přebytek peněz). Připouští, že regulace cen může být za určitých okolností krátkodobě úspěšná, čím déle však trvá, tím více se prohlubují potíže. Jsou-li ceny drženy na nízké úrovni, poptávka začne chronicky převyšovat nabídku. Přirozeným důsledkem pak je zbyrokratizovaná a svázaná ekonomika. (Hazlitt, 2005, s. 99–106)

Finanční sektor patří k nejregulovanějším sektorům vůbec. Obdobně jako i v jiných oborech (oblastech lidské činnosti) existují její odpůrci i zastánci. Jaroslav Daňhel (2012, s. 91) uvádí, že jednoznačnou odpověď na otázku, zda se mají nechat ekonomické věci tak, jak jsou, včetně jejich nedokonalostí a schopností se přirozeně vrátit do rovnovážné polohy, pokud jsou vychýleny (Smithova teze o neviditelné ruce trhu) nebo přijmout keynesiánskou antitezi o vzdalování se bodu rovnováhy – tedy rovnovážný stav musí být navrácen státním dirigismem. Konstatuje, že z krátkodobého hlediska mohou být státní zásahy a regulace prospěšné. K tržně konformní regulaci se přiklání stále více ekonomů. Argumentuje asymetrií informací v moderním informačním světě, kdy spotřebitel může být v nevýhodné situaci a neviditelná ruku trhu může stáhnout do ekonomického nezdaru subjekty, jež se na vzniklé situaci nepodílely. Vrací se k finanční a ekonomické krizi v první dekádě 21. století a konstatuje, že otřásla dosavadními paradigmaty ekonomické vědy. (Daňhel, 2012. s. 91–92) Existují zvláštní důvody pro regulaci v pojišťovnictví. Pojišťovnictví si utvořilo vlastní vestavěné stabilizátory, historicky i sofistikovanou ochranu spotřebitelů, jejichž hlavní součástí jsou instituce, jako je dohled na pojišťovnami, asociace, ombudsman apod. Daňhel (2012, s. 93) dále rozebírá obecné metody státního dohledu nad pojišťovnami. Jistou ambivalenci vidí mezi koncepcí samoregulace a regulace a předvídá jejich novou dimenzi. Globální svět a jevy z něj plynoucí jsou komplikované, problematicky vidí mezinárodní a mezistátní integrace. Popisuje systém regulace pojišťovnictví v USA, který je rozdílný od koncepcí jednotného pojistného trhu EU, založeného na třech generacích směrnic. (Daňhel, 2012, s. 97–99) S odkazem na ekonomickou krizi v roce 2008, která postihla všechna finanční odvětví včetně pojišťovnictví, konstatuje, že ani instituce, například ratingové agentury, ani projekt Basel II a Solvency II nebyly schopny, přestože ještě ve fázi implementace, indikovat nastupující krizové symptomy. (Daňhel, 2012, s. 111–112) „Důsledky finanční krize pro změny regulatorního rámce na finančních trzích jsou dlouhoplánovým cílem zkoumání. V situacích, kdy se ekonomika propadne na samé dno cyklické sinusoidy, je veřejností požadováno, aby byly strůjci nákazy – finanční trhy – více, přesněji a lépe regulovány. (Sarkozy: málo regulovaný kapitalismus) (2012, s. 113) To má logicky za důsledek expanzi státu, posílení úlohy státního aparátu a v neposlední řadě snížení počtu zastánců tržního systému.“ (Daňhel, 2012, s. 113)

Anna Majtánová (2006) uvádí, že regulace ze strany státu vyplývá z charakteru služby. Klient si za předem zaplacené pojistné kupuje finanční krytí důsledků náhodné pojistné události. Zejména u životního pojištění, které může být uzavřené na několik desítek let, je realizována výplata pojistného plnění na konci pojistného období. Dochází k časovému rozdílu. Klade si otázku, jaká má být míra statní regulace v pojišťovnictví. (Majtánová, 2006, s. 68) Regulaci definuje: „ Regulace znamená konstruování správného fungování pojišťovnictví a současně fungování dozoru, která zabezpečuje sledování a kontrolu dodržování účinných pravidel.“ (Majtánová, 2006, s. 69)

Opravdovým labužníkem regulací a státních zásahů je Jaroslav Mesršmíd. V pozoruhodné publikaci Pojišťovnictví v globálním prostředí (2015) popisuje regulace ve světovém globálním pojišťovacím trhu. Definuje regulaci pojišťovnictví „jako soubor práv a povinností či opatření vymezených v právních předpisech a týkajících se zejména pojišťoven, jejichž cílem je zajistit finanční zdraví pojišťoven a ochranu spotřebitele“ . (Mesršmíd, 2015, s. 104) Na rozdíl, jak autor podotýká, od prof. Daňhela, který regulaci rozumí jako „konstruování pravidel správného chování finanční sféry.“ (Mesršmíd, 2015, s. 104)

Státní zásahy a regulace v historii

V historii pojištění od jeho počátků lze sledovat celou řadu státních zásahů a regulací. Ne vždy vznikaly přirozeným vývojem a potřebami trhu, často byly vynucené a souvisely například i politickými či geografickými zájmy. V následující kapitole bude uvedeno několik příkladů, které krátkodobě nebo trvale ovlivnily finanční sektor. Dočasná regulace se zpravidla stává regulací trvalou.

Pravděpodobně prvním státním zásahem a regulací byl pokus hraběte Vratislava z Mitrovic zavést nejen povinné pojištění budov, ale také určení pojistné částky vlastníkem s přezkoumáním odhadu výše škody vrchností a odborníky. V roce 1798 byl tento jeho návrh zamítnut. (Marvan, 1989, s. 40)

V 18. století v souvislosti s rozvojem průmyslové manufakturní výroby i navzdory přetrvávajícímu feudálnímu řádu, se uvolňovaly cesty k soukromému podnikání a vytvářejí se podmínky pro vznik pojišťoven. V duchu merkantilismu pod nátlakem Marie Terezie byla však iniciativa zřízení pojišťoven dlouho negována. Vliv liberálního myšlení na konci 18. století však pohled na regulaci hospodářských poměrů a zřízení ústavů změnil. Rozhodnutím císaře Františka I. bylo pojišťovnictví ponecháno čistě v soukromých rukách. (V Německu se v té době uplatňovalo pojištění veřejné.) Stát si však ponechával v pojišťovnách vliv, konturní i dozorčí práva, včetně práva zakládacího. Souhlas státu k založení Vzájemné požární pojišťovny byl dán až za rok od podání žádosti a odhady škod ještě dlouho po roce 1929 prováděly krajské a okresní úřady. (Schlee, Hradec, 2006, s. 10–12)

Císařský patent č. 253 z 26. listopadu roku 1862 vznikl jako důležitý předpis z pojišťovacího práva stejně tak jako nově vznikající obecně užitečné ústavy. Pojišťovny a spolky podléhaly schválení ministerstva vnitra, podle volné úvahy. Členové spolků byli nuceni dávat osobní a majetkové záruky řádného vedení činnosti. Ministerstvo schvalovalo veškeré změny. Koncesní systém u spolků byl vystřídán v roce 1867 liberálnější úpravou – principem oznamovacím s předložením statutu zemskému úřadu. V průběhu dalších let se ustanovení liberálního živnostenského zákona ukázala příliš obecná a v roce 1880 byl vydán pojišťovací regulativ a stanoven výkon státního dozoru nad pojišťovacími ústavy. Opětovně byl potvrzen koncesní princip, stanoven základní kapitál a byla zakázána činnost s pojištěním nesouvisející (Schlee, Hradec, 2006, s. 22–24)

Regulativem z roku 1865 byl na nátlak pojišťoven zrušen zákaz činnosti cizích pojišťoven na území habsburské monarchie za předpokladu reciprocity s daným státem. V roce 1873 byl zákaz činnosti cizích pojišťoven zrušen bez výjimek. (Schlee, Hradec, 2006, s. 25)

Regulativ z roku 1880 obsahoval zásady pro vytváření rezervních fondů, ukládání prostředků, obsahy závěrečných zpráv pod kontrolou ministerstva vnitra, který pro tyto účely zřídil technický úřad. (Marvan, 1989, s. 40)

Pojišťovnictví v Rakousku-Uhersku kolem roku 1907 zcela ovládla kartelová organizace Svazu soukromých pojišťovacích ústavů ve Vídni. Obsahem kartelových dohod byl zákaz poskytování výhod klientům při získání pojistné smlouvy i slev a zavedeny byly jednotné tarify. Bylo přijato doporučení o „nepřetahování“ pojistníků. (Marvan, 1989, s. 217)

Dalším příkladem regulace je povinnost plynoucí z úpravy pojistného práva z roku 1921, totiž ukládat třetinu majetku z obchodu ve státních cenných papírech. (Schlee, Hradec, 2006, s. 61)

Příklad regulace cen – limity plnění – byl předpis z roku 1927 řešící rozsah ručení pojištěnců za škody z provozu motorových vozidel. (Schlee, Hradec, 2006, s. 77)

Masivní státní regulace pojišťovnictví probíhaly v období protektorátu Čechy a Morava. Zájmy protektorátního pojišťovnictví hájil vedle státního dozoru na ministerstvu vnitra Svaz českých pojišťoven. Bylo zakázáno pojišťovat v cizích měnách, plnit v drahých kovech a například smlouvy říšskoněmeckých koncernů s říšskoněmeckými pojišťovnami mohly být rozšířeny na závody v protektorátu pouze se souhlasem protektorátního dozorového úřadu. (Jelínek, 2015, s. 94–96)

Robert Rosenkranze v přednášce „Pojišťovnictví v národně socialistickém hospodářství v roce 1940“ mimo jiné konstatoval, že „cílem národního socialismu je plnit politické úkoly, a že Německo skoncovalo se zásadami liberalismu. Vytyčil pro pojišťovnictví tři hlavní úkoly: organizaci rizikového společenství, pojistnou ochranu v největším možném počtu s minimálními náklady.“ (2015, s. 97). Zakázáno bylo také zvýhodňování skupin nebo jednotlivců. Životní pojištění považoval za důležitý nástroj pro vyloučení peněz z oběhu, protiinflační opatření. (Jelínek, 2015, s. 97–99) V roce 1943 vydal Hitler výnos o koncentraci válečného hospodářství.

Státní zásahy a regulace se projevily již v zcela neliberální formě po roce 1945, kdy byly pojišťovny znárodněny a činnost provozovaly pouze ústavy, které byly nositeli veřejnoprávního pojištění. Vznikly národní podniky a v roce 1948 byly pojišťovny sloučeny. (Schlee, Hradec, 2006, s. 89–93) Až do roku 1991 byl tento sektor „regulován“ v duchu totalitního komunistického režimu.

Podle Jaroslava Daňhela (2006) je většinově uznávaná nezbytnost veřejnoprávní regulace v pojišťovnictví. I konformní regulace zvyšuje náklady jak společenské, tak zdražuje produkt pro klienta. Regulace byla: „Historicky nejprve jako nutné zlo, které je zapotřebí co nejvíce zmírňovat, později však už jako holá nezbytnost. Byly postupně konstituovány instituce státní regulace na jednotlivými obory finanční sféry.“ (2006, s. 152) a dodává, že vývoj nebyl plynulý, zpravidla následoval v návaznosti na projevy kolísání trhu. (Daňhel, 2006, s. 154)

Současné regulace

Současné regulace představují určitou syntézu všech regulací a zásahů probíhajících v minulosti, které byly stručně popsány v předchozích odstavcích. Důležitý právní rámec bude detailně rozebrán v samostatné kapitole. Obě kapitoly spojuje základní teze: pojistná smlouva je smlouvou odvážnou. Odvážná smlouva (kořeny odvážné pojišťovací smlouvy nalezneme v 15. století v souvislosti s námořní přepravou a odtud byla převzata do právního řádu habsburské monarchie) byla zakotvena v Čechách do právního řádu v 19. století. (Bílý, 2003, s. 419) Již z názvu explicitně plyne, že obě strany musejí počítat s asymetrií informací (původně byly dluhy plynoucí ze hry nežalovatelné). Vývoj společnosti a právního řádu se postupně stále více staví na stranu spotřebitele coby stranu slabší (není to formální definice, považuje se za slabší fakticky), v pojištění zpravidla hospodářsky slabší. Dalším důvodem jsou obavy z národohospodářských dopadů plynoucích ze selhání pojišťovny (selhání trhu). V globálním prostředí plní podle G. Capria Jr. následující základní funkce: zmírňování rizik, alokace zdrojů, mobilizaci úspor a následování investic. (Mesršmíd, 2015, s. 17) Otázkou zůstává jejich míra.

Nové regulace finančních trhů

Ekonomická krize v roce 2008 otevřela mnoho otázek, jak a s jakou mírou finanční trhy regulovat. Mojmír Hampl odkazuje na iniciativu J. M. Barrosa a vznik proslulé pracovní skupiny J. de Larosiera, které měla navrhnout institucionální změny regulace do budoucna. Hamplův předpoklad byl, že zadavatel se bude snažit zodpovědět otázku, kde je problém – „základním problémem trhu je, že je málo regulován a hlavně, že je nedostatečně regulován a dohlížen na panevropské úrovni“. (Hampl, Loužek, 2009, s. 11), což je podle Hampla odpověď na každou otázku, každý problém, zadáte-li ho někomu z Evropské komise. (Hampl, Loužek, 2009, s. 11) Krize ukázala, jak vtipně poznamenal guvernér Bank of England Marvyn King, že „nadnárodní instituce jsou nadnárodní během života, ale národní, když umírají“. (Hampl, Loužek, 2009, s. 12) Dále se zamýšlí nad přesunem kompetencí. „Snahou EU je každé pravidlo prosazovat nejen jako standard v EU, ale i jako světový, tedy snaha určovat tón světu a řídit svět, což je třeba něco, co třeba v menších zemích nikdo necítí jako potřebu.“ (Hampl, Loužek, 2009, s. 15)

Pavel Kysilka upozorňuje na častý pohled v historii 20. století, hájení (alespoň částečné) dosažené individuální svobody odpovědnosti a na druhé straně registruje úsilí k otáčení dějin zpět k předliberálním epochám, tedy sejmutí osobní odpovědnosti a jejich vložení do rukou nějaké autority, nejlépe na nadnárodní úrovni. (Hampl, Loužek, 2009, s. 29) Odkazuje na problematická opatření New dealu, která se stala příčinou pozdějších krizí. Regulátory spojuje jeden hlavní motiv, antiliberalismus a poukazuje na politický aktivismus a mediální hysterie kolem krize v roce 2008. (Hampl, Loužek, 2009, s. 30) Poukazuje na selhání auditorů, které nebylo překvapením po řadě skandálů v minulosti a konstatuje, že krize vrátila na zem iluzi o schopnosti tržních institucí uřídit všechna rizika a narušila slepou důvěru v regulace a dohledy, což je dobře. (Hampl, Loužek, 2009, s. 32) Dušan Tříska uvádí důvody pro státní regulace, které jsou mnohými autory zpochybňovány se závěry, že státní regulátor neřeší nic jiného, než co v minulosti sám způsobil. (Hampl, Loužek, 2009, s. 36) V rámci regulačního know-how klade řadu otázek, co, koho a jak regulovat, například zda regulovat všechny licencované subjekty, jak rozpoznat chybu od podvodu, hranici konfliktu zájmů, kde začíná a končí obchodní tajemství, jak správně oceňovat závazky a pohledávky apod. (Hampl, Loužek, 2009, s. 39) Miroslav Singr nesdílí víru autorů, že znají řešení, jak příštím krizím zabránit. (Hampl, Loužek, 2009, s. 47) Petr Musílek poznamenává, že instituce mají napravovat tržní selhání, samy však svou roli naprosto nezvládají, a připomíná, že krize jsou/bývají způsobeny mnoha faktory a že regulatorní selhání přispělo významně ke krizi v roce 2008. (Hampl, Loužek, 2009, s. 59) Tomáš Munzi uvádí: „V regulovaném finančním světě s byrokratickými pravidly to pak funguje podobně jako ve státě řízeném socialistickém zdravotnictví. Lidé a lékaři se chovají obezřetně, jelikož vědí, že veřejné pojišťovny nakonec zaplatí vše, co je třeba.“ (Munzi, 2009, s. 80) Instituce se snaží vydobýt si respekt, zejména u veřejnosti. „Ochrana spotřebitele regulací je iluzorní. Spíše, než izolování spotřebitele od nečestných podnikatelů vede postupně ke zničení jediného skutečně spolehlivého ochránce, který spotřebitel má: soutěž podnikatelů o reputaci.“ (Munzi, 2009, s. 91)

Nové regulace finančních trhů – pojišťovnictví

Zásadní směrnicí EU je směrnice Solvency II, která stanoví základní pravidla přístupu k samostatným výdělečným činnostem v přímém pojištění a zajištění a jejich výkon ve Společenství, dohled nad pojišťovnami, reorganizaci likvidaci pojišťoven poskytujících přímé pojištění. (Mesršmíd, 2015, s. 103) Podle Mesršmída (2015, s. 134) je pojišťovnictví regulováno právem a 80–90 % regulací pochází z Bruselu. Je tedy primárním právem.

Historicky měly regulace v evropském právu tři etapy vývoje:

• směrnice první generace o neživotním pojištění (73/239/EHS) a životním pojištění (79/267/EHS), které harmonizovaly podmínky pro založení a provozování pojišťovací činnosti a stanovovaly kritéria pro solventnost ústavů,
• směrnice druhé generace (88/357/EHS), resp. (90/619/EHS), které počítaly s volným poskytováním služeb,
• třetí etapy (92/49/EHS), resp. (92/96/EHS), kdy byl zaveden jednotný pas, který povoluje provozovat pojištění v členských státech. (Mesršmíd, 2015, s. 136–137)

Cipra definuje solvency (solventnost) následovně: „Solventnost úzce souvisí s regulací a dohledem nad bankami, lze v kontextu Basel III (regulace bank) solventnost prezentovat jako schopnost pojistitele splnit v libovolnou dobu své závazky ze všech pojistných smluv.“ (Cipra, 2015, s. 15)

Solvency II předcházela směrnice Solvency I, coby přístup k solventnosti, směrnic Evropské unie, které byly schváleny v posledních dekádách 20. století (v ČR od roku 1999 – vyhláška z roku 2004. (Cipra, 2015, s. 16)

Solvency II je utužení regulace pramenící z funkčního selhání soudů, je předimenzovanou regulací autorizace, je nástrojem licencování a vede k monopolizaci. (Markvart, 2019)

Solvency II kopíruje třípilířové uspořádání Basel II, které je považováno za osvědčené:

Pilíř I:

• zahrnuje všechna kvantifikovatelná rizika a stanovuje absolutní minimální,
• přirážku – minimální kapitálový požadavek (MCR) a ekonomický kapitál,
• solventnostní kapitálový požadavek (SCR), souhrnně to nazýváme dvoustupňovým přístupem. Zohledňuje přitom udržení dostatečných technických rezerv,
• (politika na straně pasiv), dostatečných aktiv na jejich pokrytí a minimální výši kapitálu. Výpočet kapitálových požadavků musí brát v úvahu všechna pojistitelova rizika.

Pilíř II:

Jsou zde zahrnuty principy vnitřní kontroly, asset-liability management, řízení rizik, investiční pravidla, role auditu, představenstva apod. Pilíř II má zajistit, že pojistitel bude mít dostatečný kapitál na pokrytí všech rizik, ale také by ho měl povzbudit k co nejefektivnějšímu řízení a monitorování rizik.

Pilíř III:

Slouží k posílení principů předchozích pilířů. Dít by se tak mělo prostřednictvím povinného zveřejňování informací pro ekonomické subjekty a pojistníky. Cílem tohoto pilíře je zvýšení transparentnosti, harmonizace účetních pravidel a posílení porovnatelnosti v přístupech k různým pojišťovnám. (Cipra, 2015, s. 17)

Regulaci pojišťoven založenou na solventnosti zjednodušeně popisuje Cipra jako „solventnost pojistitele z praktického hlediska představuje stav, kdy pojistitel (pojišťovna, zajistitel, penzijní fond apod.) disponuje větším objemem aktiv než pasiv“ (Cipra, 2015, s. 353) a to znamená, že je schopen splácet budoucí závazky, udržuje instituci v chodu (going concern situation), je schopen vyrovnat závazky při likvidaci (break-up situation) nebo je předat ochotnému (run-off situation). Regulaci pojistitele v moderním pojetí charakterizuje jako snahu udržet solventnost – minimální kapitálový požadavek – MCR (minimum capital reuirement) (Cipra, 2015, s. 353)

Cipra dále velmi sofistikovaně rozebírá historické souvislosti regulací založených na solventnosti pojišťoven a teorii ruinování (ruin theory), klasický přístup k solventnosti (agregované pojistné nároky, pojistné ukazatele a změny v kapitálové pozici), ekonomický přístup k solventnosti, vykazování, oceňování aktiv a pasiv, technické rezervy, vlastní kapitálové fondy a jejich zařazení do tříd, solventnostní kapitálový požadavek (Cipra, 2015, s. 353–463)

Jakub Strnad (2020) v článku „Větší problém je v našich hlavách a stereotypech myšlení, než v regulaci“ podrobuje kritice regulace a státní zásahy (Pojistný obzor, 2020/1). „Já regulaci beru jako nutné zlo, za které si mnohdy může sektor svojí nedostatečnou samoregulací. Za zvěrstva, která se např. napáchala při přetáčení životních smluv, přece nemůže jen neetická distribuce, ale i instituce, které jí to dovolí, popř. tiše přihlížejí. Osobně jsem bojovník a stálo mě hodně úsilí, abych prosadil ukončení prodeje investičního životního pojištění v Allianz, když jsem viděl, co se na trhu děje.“ (Pojistný obzor, 2020/1, s. 5)

Málokdo toho ví o riziku více než Štěpán Onder. Ve velmi přehledné prezentaci architektury Solvency II pro KPMG uvádí: „Vnitřní modely jsou alespoň částečně závislé na vnitřních modelech dané pojišťovny. Tyto modely musí splňovat určité požadavky dané regulátorem. Mezi výhody těchto modelů patří, že jsou rizikově specifické, reflektují rizikový profil pojišťovny, zhodnocení vnitřního modelu vede k hlubší znalosti pojišťovny ze strany regulátora. Nevýhodou je, že musí být schvalovány regulátorem, což vyžaduje zdroje a znalosti ze strany regulátora.“ (Onder, 2006, s.12)

Směrnice Solvency II byla několikrát novelizována, charakterem novelizací se zabývá Mesršmíd (2015, s. 146–147) a uvádí organizace, které se na regulacích podílejí. EIOPA je evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, zřízený v roce 2010 (1094/2010) jako orgán dohledu s pravomocemi: podávat návrhy norem a regulací a technických norem, vydávat obecné pokyny a doporučení, přijímat individuální rozhodnutí příslušným orgánům, vydávat stanoviska pro EP, Radu nebo komisi, shromažďovat informace týkající se finančních institucí, vypracovávat metodiku a zajistit centrálně přístupnou databázi registrovaných institucí.(Mesršmíd, 2015, s. 151–152) V ČR došlo k integraci dohledu v roce 2006, dohled nad finančním trhem převzala po MF ČR Česká národní banka, která je regulátorem a orgánem dohledu. (Mesršmíd, 2015, s.105)

Mezi regulované subjekty patří pojišťovací zprostředkovatelé. Podléhají obdobně jako pojišťovny dohledu ČNB a jsou centrální bankou regulováni. Činnost pojišťovacího makléře (distributora pojištění) asi nejvíce ovlivnila současná regulace distribuce pojištění.

Jako uvádí Deloitte: „Distribuce pojištění je hlavním motorem fungování pojišťoven. Tato činnost však podléhá regulaci (zejména motivované ochranou spotřebitele) a současně dohledu České národní banky. Nově vzniklý Zákon o distribuci pojištění a zajištění (170/2018 Sb., transpozice evropské směrnice IDD), který klade přísnější nároky na zprostředkovatele i samotné pojišťovny, ještě zdůraznil důležitost této oblasti. (Deloitte, 2018)

Výše zmíněný zákon rozšiřuje a zpřísňuje požadavky na zprostředkovatele i samotné pojišťovny. Registr zprostředkovatelů vede ČNB. Došlo ke změně kategorií zprostředkovatelů na kategorii pojišťovací agent, pokud zprostředkovává pojištění pro pojišťovnu, kategorii pojišťovací makléř, pokud zprostředkovává pojištění pro zákazníka (strana poptávky zpravidla tuto kategorizaci nerozlišuje, poznámka autora), kategorii doplňkový pojišťovací zprostředkovatel (může zprostředkovávat pouze pojištění, které je doplňkovou službou k dodávanému zboží nebo poskytované službě, a to pouze jako svou doplňkovou činnost), a kategorii vázaný zástupce (je oprávněn zprostředkovávat pojištění nebo zajištění na základě zápisu vázaného zástupce do registru) (ČAP, 2019)

Zmíněný zákon komentují Beran, Indra a Urbanec z Ministerstva financí ČR (Pojistný obzor 2018/4): „Ověření odbornosti při vstupu do odvětví proběhne formou zkoušky, následně se distributoři pojištění budou povinně (na základě směrnicového požadavku) vzdělávat průběžně.“ (2018/4, s. 21) Tuto regulaci hodnotí jako zdařilý kompromis.

Tereza Kunertová (2019) v článku Co očekává klient při sjednávání pojištění v 21. století (2019/4) uvádí: „Ač nikdo z nás asi nezpochybňuje, že by zákazník měl, pokud možno rozumět tomu, co si kupuje, je otázkou, jak moc je možné zajistit klientovo porozumění tomu, v jaké formě si přeje danou službu obdržet.

• Veškeré informace si spotřebitel přeje obdržet ve stručné, výstižné a přívětivé podobě (ideální jsou grafická znázornění za použití ikon a barevného odlišení).
• Podstatné je načasování informací, aby je spotřebitel obdržel v době, kdy jsou pro něj skutečně podstatné a pomohou mu zorientovat se v prodejním procesu.
• Spotřebitelé se neradi rozhodují pod tlakem a při on-line nákupu upřednostňují možnost dát si pauzu.
• Srovnávače jsou dobrý a vyhledávaný pomocník, ale jen pokud jsou skutečně objektivní.
• Spotřebitelé oceňují, když jim je transparentně představena alternativní nabídka a jsou informováni, zda si mohou nejen přibrat, ale i ubrat případná doplňková pojištění a připojištění (např. typicky k motorovému pojištění).
• Spotřebitelé jsou často pasivní – zůstávají u stejné pojišťovny a pojištění, ačkoliv pro ně již nemusí být dostatečné. Pasivita je dána zejména nedostatkem času vyhledávat si sami vhodné pojištění, nízkou finanční gramotností či strachem z neznáma a nevyzkoušeného.
• Spotřebitelé se často rozhodují podle výše pojistného, což má vliv na jejich podpojištěnost, neboť si často nejsou vědomi, že ve skutečnosti potřebují vyšší rozsah krytí či limity.“ (2019/4, s. 9)

Z praktického hlediska se na činnosti pojišťovacího makléře projevila především aplikace řídicího a kontrolního systému pojišťovny podle Solventnosti II tak, že při své práci věnuje více pozornost capital requirement v rámci I. pilíře, zvažuje, jak velké riziko chce klient přenést na pojišťovnu, a v případě, že jeho velikost by mohla v případě realizace narazit na bariéru disponibilních zdrojů pojišťovny, bude pojišťovaného vést k dohodě o limitech pojistného plnění k obapolné spokojenosti. (Markvart, 2020)

Vliv zákona 170/2018 Sb. (ZDPZ) na distribuci pojištění

Změnou právních norem a implementací práva EU došlo k výraznému nárůstu požadavků na distributora a zvýšily se podstatně nároky na byrokratické procesy. Názory na právní normu nejsou v odborné veřejnosti zcela jednotné. Ty se projevují na práci pojišťoven a jiných subjektů pojistného trhu.

Nedílnou součástí pojistného trhu je broker, makléř. „Pojistný broker je mezičlánkem usnadňující styk klienta s pojistitelem a funguje jako samostatný ekonomický subjekt.“ (Daňhel, 2002, s. 35)

„ Pozitivní působení makléřů spočívá v tom, že dobře znají pojistný trh daného teritoria a objektivizují rovnováhu nabídky a poptávky. V případě, že jejich pozice na trhu je slabá, pak mají pojistitelé tendenci méně přizpůsobovat své produkty podle klientských specifických potřeb. V případě silných brokerů mají tito tendenci v podstatě pojišťovnám určovat, co se bude na daném trhu pojišťovat.” (Daňhel, 2002, s. 35)

„ Často lze z řad klientů slyšet názor, že pojišťovací makléři jsou takoví agenti, co obcházejí lidi a vnucují jim své produkty“ (opojisteni.cz, 2019) Snahou zákonodárce bylo lépe rozlišit typy subjektů, které s pojišťovacími domy spolupracují, aby nedocházelo k těmto zjednodušeným soudům. „Makléř tedy ‚nakupuje pojištění pro klienta‘. Zcela jinou kategorií je pojišťovací agent, který nabízí a prodává pojistné produkty jedné nebo několika málo pojišťoven.“ (opojisteni.cz, 2019)

Činnost makléře začíná zmapováním rizika, pokračuje jeho analýzou a následným doporučením, jak rizika pojistit. Makléř klientovi doporučí pojišťovnu, která je vhodná pro krytí klientova rizika, a takové doporučení zdůvodní. Tím jeho činnost nekončí, po dobu trvaní smlouvy aktualizuje katalog rizik, asistuje při likvidaci pojistných událostí. V některých případech spolupracuje s risk managmentem podniku – klienta.

Poměrně přehledně shrnuje činnost pojišťovacího makléře Ivan Špirakus (2019), předseda Asociace českých pojišťovacích makléřů. „Dnešní role pojišťovacího makléře souvisí také čím dál více s vytvářením pojistných řešení, než s výběrem unifikovaných „krabicových“ produktů. Často se vytváří unikátní koncept, který je napasován klientovi přesně na míru, musí se vyjednat různé odchylky od pojistných podmínek, hledají se společnosti, který by vůbec byly schopny a ochotny dané riziko upsat. Práce makléře je o umění negociace, psychologie a o schopnosti porozumět klientovým potřebám.“ (Špirakus, opojisteni.cz, 2019)

ZDPZ nabyl účinnosti dne 1. 12. 2018 a transponuje do českého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 o distribuci pojištění (dále jen „IDD“) a její prováděcí nařízení. Současně se ZDPZ nabyly účinnosti také vyhlášky č. 196/2018 Sb., o žádostech podle zákona o distribuci pojištění a zajištění, č. 195/2018 Sb., o odborné způsobilosti pro distribuci pojištění. (pravniprostor, 2019)

V článku Deset nejdůležitějších změn, které přináší zákon o distribuci pojištění a zajištění Dobromila Fialková uvádí hlavní body, kterými byla změněna pravidla distribuce pojištění:

• nová kategorizace zprostředkovatelů,
• změny v registracích,
• změny v odpovědnosti za škodu,
• požadavky na odbornou způsobilost,
• navýšení informační povinnosti,
• zpřísnění pravidel jednání se zákazníkem a zavedení nové dokumentace,
• požadavky na vnitřní předpisy,
• povinnost uchování dokumentace,
• produktové řízení a určení cílového trhu,
• efektivnější dohled a zpřísnění sankcí. (Fialková, 2019)

Mimo výše uvedené základní body došlo k navýšení povinného pojištění odpovědnosti samostatného zprostředkovatele na minimální částku ve výši 1 250 000 EUR na jednu pojistnou událost a ve výši 1 850 000 EUR pro případ souběhu více pojistných událostí v jednom roce, rozdělení do šesti skupin odborností, složení zkoušky odbornosti a patnáct hodin následného vzdělávání v daném kalendářním roce. (Fialková, 2019)

Zajímavou otázku klade Monika Herešová Mráková (2020/2) v článku Odborná způsobilost a mezery právní úpravy distribuce pojištění a zajištění (Pojistné obzory, 2020/2, s. 24) ZDPZ v § 55 odst. 1 stanoví, že zprostředkovatelé jsou povinni distribuovat pojištění prostřednictvím pracovníka trvale splňujícího podmínky odborné způsobilosti, podle § 56 odst. 1 ZDPZ pak stanoví, že za odbornou způsobilost je považováno složení zkoušky u akreditované instituce.

Rozšířil se okruh informací, které je třeba zákazníkovi sdělit o pojišťovně, produktu i zprostředkovateli. Poptávková strana musí být seznámena, s kým jedná, kdo poskytuje pojištění, kdo ho zprostředkovává a z jaké pozice. Více informací je straně poptávky sdělováno o navrhovaném pojištění a o rizicích.

Byly vytvořeny zcela nové informační materiály. Speciální nároky požadavky jsou kladeny na informace o rezervotvorném pojištění, kde nese riziko poptávková strana, obdobné je také poskytování informací o neživotním pojištění (nařízením Komise 2017/1469), kterým se stanoví standardizovaný formát dokumentu o produktu. (Fialková, 2019)

Fialková (2019) klade otázku: „… jaký bude reálný dopad rozšíření informační povinnosti. Standardizované poskytování některých informací se sice jeví, že by mohlo přinést větší přehled při srovnávání jednotlivých pojistných produktů (např. některými aplikacemi a webovými srovnávači), ale přemíra informačních dokumentů a informací v nich dle mého názoru nezajistí dosažení požadovaného cíle – informovaného zákazníka. V praxi je zcela běžné, že zákazníci informační dokumenty nečtou, nebo jim nerozumí. Bude tedy záležet na praxi jednotlivých zprostředkovatelů, zda budou náležitě a srozumitelně důležité informace zákazníkovi prezentovat nejen na papíře, ale individuálně mu jejich obsah vysvětlí.“ (Fialková, 2019)

Zákon (ZDPZ) upravuje pravidla jednání se zákazníky:

• je zakotvena povinnost jednat s odbornou péčí, kvalifikovaně, čestně, spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníka, přitom nepoužívat nejasné, nepravdivé, zavádějící nebo klamavé informace a každé obchodní sdělení výslovně označit slovy „obchodní sdělení“. Je zakázáno požadovat složení vstupní nebo jiné obdobné platby jako podmínky výplaty příštích odměn. Rovněž je zakázáno ovlivňování zaměstnance při výběru rezervotvorného pojištění;
• před sjednáním (nebo podstatnou změnou) pojištění bude třeba od zákazníka získat informace o jeho požadavcích, cílech a potřebách;
• u rezervotvorného pojištění se zákazníkovi poskytne rada složená z analýzy a výběru z dostatečného počtu vhodných distribuovaných pojistných produktů;
• záznam z jednání se zákazníkem, který musí obsahovat požadavky, cíle a potřeby zákazníka, doporučení pro ne/sjednání (nebo podstatnou změnu) daného pojištění, vysvětlení dopadů sjednání (nebo podstatné změny) pojištění, včetně souvisejících rizik;
• při zprostředkování rezervotvorného pojištění je součástí záznamu také rada.

Nový zákon také nařizuje vytvořit interní směrnice a pravidla pro:

• kontrolu činnosti pracovníků,
• pravidla odměňování,
• postupy pro předcházení, zjišťování a řízení střetu zájmů,
• systém vyřizování stížností,
• mechanismus hlášení porušení právních předpisů.

Makléř – samostatný zprostředkovatel – musí navíc přiměřeně k povaze, rozsahu a složitosti své činnosti zavést, udržovat a uplatňovat:

• organizační strukturu,
• řádné administrativní postupy,
• systém sledování, vyhodnocování a aktualizace vnitřních předpisů,
• kontrolní a bezpečnostní opatření při zpracování a evidenci informací,
• evidenci zprostředkovaných pojistných a zajistných smluv.

Nová směrnice ukládá zprostředkovateli také povinnost uchovávat dokumenty v níže uvedeném rozsahu:

• uchovávat dokumentaci osvědčující splnění podmínek odborné způsobilosti a důvěryhodnosti o vázaném zástupci a o doplňkovém zprostředkovateli po celou dobu trvání jeho oprávnění k činnosti pro něj a následně do konce desátého kalendářního roku od zániku tohoto oprávnění,
• pojišťovna musí vést údaje o osobě, která pro ni zprostředkovává nebo v předchozích deseti letech zprostředkovávala pojištění s uvedením dne, kdy tato osoba zahájila výkon činnosti a kdy jej ukončila (údaje nemusejí být vedeny o osobách, které zprostředkovávaly pojištění před účinností zákona,
• uchovávat dokumentaci prokazující řádné plnění povinností, zejména pojistné smlouvy, záznamy z jednání pojistné podmínky apod., a to po dobu deseti let od zániku pojištění, a to i v případě, že pojištění nevzniklo (dva roky od poslední komunikace).

Došlo k navýšení skutkových podstat přestupků. Zvýšení proběhlo u maximální výše pokuty (až 135 125 000 Kč). Jsou stanoveny požadavky odborné způsobilosti, minimálně maturitní vzdělání, odborná zkouška a následné vzdělávání.

Dalšími povinností zprostředkovatele je:

• poskytovat rovněž klíčové informace (KID)u pojištění s investiční složkou dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES (Solvency II), nařízení Komise 1286/2014 (PRIIPs) a nařízení Komise 2017/653 (RTS); nutno je také pamatovat na informace poskytované v souvislosti s ochranou spotřebitele, ochranou osobních údajů a další,
• analyzovat požadavky, cíle a potřeby zákazníka, rizika, kterým může být zákazník vystaven po dobu trvání pojištění, finanční situace zákazníka, znalosti a jeho zkušenosti v oblasti investic, rizikové tolerance zákazníka a jeho schopnost
(nařízení Komise 2017/2358, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/97),
• GDPR – (identifikace a zpracování osobních údajů § 48/2d ZDPZ) vypracovat dokument se souhlasem poptávkové strany se zpracováním osobních údajů,
• AML– (zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů) v předem stanovených případech nahlásit finančnímu a analytickému útvaru Ministerstva financí ČR, považuje-li zprostředkovatel obchod je za podezřelý,
• PEP – Politicky exponovaná osoba (Politically exposed person), identifikovat takovou osobu,
• IPID Směrnice (EU) 2016/97 ukládá tvůrcům produktů neživotního pojištění vypracování standardizovaného informačního dokumentu o pojistném produktu, který poskytne zákazníkům nezbytné informace o produktech neživotního pojištění a umožní jim tak učinit informované rozhodnutí. (Respect.cz, 2019)

Velká rizika

Ustanovení § 82 odst. 2 ZDP stanoví pro velká pojistná rizika rozsáhlou výjimku ze standardních informačních povinností vůči poptávkové straně. Zákon vychází z premisy, že v případě velkého pojistného rizika stojí na obou stranách pojistné smlouvy profesionálové a není třeba klást takový důraz na ochranu „slabší“ strany a dorovnání informační asymetrie. (zákon č. 170/2018 Sb.)

Pojistná smlouva musí obsahovat povinnou dokumentaci:

• záznam z jednáni podle zákona č.170/2018 Sb. s výjimkou pojištění velkých rizik a jiných případů dle uvedeného zákona,
• informace o pojistném produktu,
• povinné informace o zprostředkovateli, pojistiteli,
• pojistné podmínky, smluvní ujednání,
• informace o zpracování osobních údajů,
• souhlas se zpracováním osobních údajů.

Zákaz souběhu agentské a makléřské činnosti

§ 76 ZDP stanoví, že samostatný zprostředkovatel nesmí zprostředkovávat jednotlivé pojištění zároveň jako pojišťovací agent a pojišťovací makléř. Pojišťovací zprostředkovatel s domovským členským státem jiným, než je Česká republika, nesmí zprostředkovávat jednotlivé pojištění zároveň na základě smlouvy uzavřené s pojišťovnou a na základě smlouvy uzavřené se zákazníkem. (zákon č. 170/2018 Sb.)

Jak bylo výše uvedeno, strana poptávky zpravidla tuto kategorizaci nerozlišuje. Vzhledem ke konstrukci produktů pojišťoven a snaze nabídkové strany obsáhnout všechna rizika klienta, lze toto ustanovení považovat za typický příklad asymetrie informací. (Poptávková strana se ve vztahu makléř–klient a agent–klient zpravidla neorientuje.)

ČNB mimo jiné doporučuje kontroly činnosti pracovníků a zprostředkovatelů (podle § 48 ZDPZ):

• kontrolní telefonáty, tzv. welcome calls za účelem monitoringu zpětné vazby klientů a analýzy jejích výsledků dle pravidel GDPR,
• předstíraný zájem o zprostředkování pojistného produktu formou „skryté kontroly” bez vědomí kontrolovaného vázaného zástupce (mystery shopping),
• provedení interní kontroly klientských složek (pojistných spisů) se zaměřením na kontrolu dodržování zákona dle § 79 a 80 ZDPZ. (CCVA.cz, 2019)

Jaroslav Daňhel v článku ZDP aneb není všechno zlato, co se třpytí (opojisteni.cz, 2019) uvádí, že hlavní motivací ke vzniku zákona 170/2018 Sb. a s tím souvisejících předpisů nařízení bylo: „… předejít vyhroceným situacím, které měly znaky tržního selhání.” (Daňhel, 2018) „Jeho bezesporu hlavním projevem bylo „přetáčení“ životních pojistek získateli pojištění. Výsledkem bylo vyplácení miliard korun pojišťovnami na provizích zprostředkovatelům, aniž se to projevilo v růstu pojištěnosti.“ (Daňhel, 2018) Konstatuje fakt, že rámci pedagogického působení na VŠE se v seminárních pracích svých studentů dozvídal autentické informace o zprostředkovatelských praktikách minulé doby. „Jednalo se o tak silné zážitky, že pro senzitivnější studenty se smyslem pro férovost se staly důvodem přes dobré finanční požitky tuto sféru rychle opustit. Dobrou zprávou je, že v poslední době se tato neetická témata v seminárních pracích studentů prakticky nevyskytují. Z prostředí na trhu lze odvodit, že do chování zprostředkovatelů se vrací etika. Lze tak říci, že tržní spontaneita si nakonec zřejmě našla cestu, i když to s sebou přineslo zásadní změny v produktové struktuře nabídky a koneckonců i v celkové vývojové stagnaci segmentu životního pojištění.“ (Daňhel, 2018)

Kriticky se k některým ustanovením ZDP staví Eva Gmentová v článku Nový zákon o distribuci pojištění a zajištění č. 170/2018 Sb. (2019): „Zákazník neboli zájemce o pojištění bude odcházet jak z pojišťovny, tak od zprostředkovatele s hromadou papírů, kterým asi nebude rozumět, pokud nebude trvat na tom, že osoba, která mu pojištění sjednala, mu vše podrobně a s odbornou péčí vysvětlí. “ (Gmentová, 2019)

Beran, Indra a Urbanec (opojisteni.cz, 2019) shrnují nový ZDPZ v článku Nový zákon o distribuci pojištění a zajištění: Účinnější ochrana spotřebitele a cesta k vyšší kredibilitě sektoru následovně: „ZDPZ jistě není bez chyb; jako u každé regulace se v tomto případě jedná o kompromis – podle našeho názoru ale o kompromis poměrně zdařilý. Zákon obsahuje ustanovení, která mohou vyvolávat otázky – jinak to u právního předpisu v rozsahu téměř 130 paragrafů ani nemůže být. Tyto otázky však lze řešit běžnými výkladovými metodami, navíc tyto otázky nijak nezpochybňují základní koncepci nového zákona. Zopakujme, že ke všem hlavním institutům nového zákona byla vedena důkladná veřejná konzultace s cílem nalézt adekvátní řešení na linii „efektivní a nenákladná ochrana spotřebitele – integrita právního řádu – soulad s unijním právem“. Pojištění jistě není stejný produkt jako úvěr nebo investice, ale to neznamená, že se distribuce těchto produktů systémově nějak zásadně liší. Vždy máme na jedné straně poskytovatele a na druhé straně zákazníky a příp. mezi nimi zprostředkovatele.“ (Beran, Indra, Urbanec, 2019)

Závěrem lze konstatovat, že ZDPZ kromě některých pozitivních změn klade zvýšené nároky na nabídkovou stranu, zejména v administrativní oblasti. Ta s sebou přináší zvýšené transakční náklady. Některé administrativní úkony vykonává navíc nabídková strana pro státní správu zcela zdarma (například AML). To zcela jistě klade vyšší nároky na administrativní činnost, které s předmětem pojištění nesouvisí. Způsobuje jistý odklon od podstaty a účelu, kterým celý proces pojištění je.

Ekonomické vztahy mají svůj morální rámec, který je determinován zejména kulturou, tradicí, zvyky a obecně přijímanými pravidly. Aktéři se rozhodují na základě racionální úvahy, a právě nekonečné množství interakcí je v průběhu doby donutilo přijmout obecně závazná pravidla, která v rámci určitého kulturního prostředí do jisté míry přijímají. Pokud ne, vystavují se riziku sankcí, pokud tento propojený systém zvyků, hodnot, přesvědčení norem nedodržují. Otázky, co je dobré a co je špatné, si lidstvo kladlo od nepaměti. (Sokol, 2014)

Nezapomínejme, že člověk jedná účelně, sleduje, jak říká Jan Sokol nějaký cíl. „Jedeme-li z Prahy do Olomouce na nějaký koncert, sportovní utkání, návštěvu příbuzných nebo obchodní schůzku, tak účelem cesty je právě tento cíl. Cílem není dodržovat všechny normy a předpisy, které nás na cestě mohou čekat.“ (Sokol, 2014, s. 58)

Cílem pojišťovacího makléře je usnadňovat styk s klientem a s pojistitelem. Makléř nutí pojistitele přizpůsobovat produkty podle klientských specifických potřeb s ohledem na stále se měnící právní řád, situaci na trhu a politické klima.

Autor není příznivcem regulací, fundamentem je pro autora zcela volné tržní prostředí. (Markvart, 2020)

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura

Tagy: Blog sinne