Asymetrie informací v pojišťovnictví

Napsal Daniel Markvart dne 19. únor 2023.

Na počátku úvahy, zda je zvolené riziko pojistitelné či nikoli. Je třeba brát v úvahu situaci klienta (ekonomického subjektu) a jeho představu o prioritách a preferencích. Ten si je vědom, že pojišťovna pracuje na komerční bázi, musí kromě všech budoucích škod pokrýt náklady a navíc tvořit zisk.

Tento jev se nazývá antiselekce rizik a je nutné jej zahrnout do výpočtu pojistného. Považovat jej za negativní výběr, či projev asymetrie na straně klienta je problematické. Klientovo rozhodnutí, zda se pojistit či zvolit jiný způsob transferu rizika, a rozhodnutí pojišťovny, která má možnost určit výši pojistného, má – i navzdory rozdílným zájmům – některé shodné rysy. Obecně je poptávka po pojištění klienta determinována averzí k riziku, postoj pojišťovny by měl být neutrální. Z naznačené charakteristiky rozhodovacích procesů v pojištění plyne informační nedokonalost na obou stranách vztahu, a tedy teze, že v rámci trhu je pojistný trh nejvíce deformován asymetrií informací. (Daňhel, 2010)

S informacemi se setkáváme denně, nejen v ekonomice. Dnešní dobu lze pojmenovat dobou informační. Jsme nuceni s nimi pracovat, chceme-li rozhodovat, musíme je získat. Právě pro ekonomické rozhodování je nutné zpracovávat velké množství informací. Entita informací se stala předmětem zkoumání. Jako první použil termín asymetrie informací George Stigler v článku The economics of information počátkem šedesátých let. (Stigler, 1961). Mimo jiné řešil i hodnotu informace a náklady na její získání. Aktéři v prostředí volného trhu jsou ochotni za statek zaplatit v různých místech a čase rozdílnou cenu, právě kvůli asymetrii informací. Nemají k dispozici všechny relevantní informace. Jedna ze stran může být zvýhodněná. Václav Klaus (2015) považuje jeho přínos k teorii informací za klíčový a připomíná, že ekonomické subjekty si obstarávají jen tolik informací, kolik je pro ně ekonomicky racionální. Ve své knize Velcí ekonomové jsou mou inspirací mimo jiné kritizuje snahu J. E. Stiglitze pro jeho dlouhodobé tažení proti trhu a ve prospěch spravedlivého a moudrého řešení ekonomických problémů.

Problematiku nejistoty a informací o trhu spojenou s budoucností přinesl von Hayek v roce 1945 v článku The Use of Knowledge in Society. Srovnává v něm kvalitu informací v tržním hospodářství a centrálně řízené ekonomice se závěrem, že informace, co, kdy, jak, kde a pro koho vyrábět, musí být ponecháno na aktérech trhu, protože jen ti je mají v reálném čase a jsou schopni dostatečně rychle reagovat na změny. Podrobuje tak kritice centrálně plánované hospodářství, které by byl schopen řídit nějaký centrální mozek. (Hayek, 1945) Takový orgán, jak již dnes víme, nemá smysl, protože není schopen zdroje alokovat v čase. To úzce souvisí s cenovým systémem, který je v centrální ekonomice strnulý v důsledku omezené distribuce informací. Avšak ani v tržní ekonomice systém nemusí (nemůže) být vždy ideální. Dokonalý ideální systém jednoduše neexistuje. Jak uvádí Holman (1999, str. 138), von Hayek považuje odhalení cenového systému coby systému informačního za svůj velký objev. Jedná se o koncepci spontánního řádu, kde spontánně vytvořený trh a spontánně vzniklá pravidla vedou k prosperitě, principu rovnosti s garancí soukromého vlastnictví. V prostředí volného trhu funguje konkurence – informační systém umožňuje aktérům získat více informací, než by byli schopni získat za jiných okolností. (Pavlík, 2004) Von Hayek, pokud je mi známo, výraz asymetrie informací nikdy nepoužil.

Teorie asymetrie informací se v ekonomice začala prosazovat koncem sedmdesátých letech minulého století a pracuje s informačním tokem. Jeden z aktérů směny může být zvýhodněn jeho vlastněním nebo využíváním. Pokud tomu tak je, může tato asymetrie společně s existencí monopolního postavení některého z aktérů, dalších externalit a často problematickou existencí veřejných statků způsobit tržní selhání.

Asymetrie informací je též společným tématem laureátů Nobelovy ceny za ekonomii (2001). Akerlof, Spence a Stiglitz mimo jiné konstatují, že může nastat stav, ve kterém nejsou obě strany transakce stejně dobře informovány. George A. Akerlof se zabývá adverzní selekcí – stavem, který může být na trhu vyvolán asymetrií informací. Akerlof zavedl do ekonomie výraz asymetrie informací v roce 1970 v článku The Market of Lemons. Mají-li kupující ojetých automobilů nedokonalou informaci, pak prodávající horších aut mohou vytlačit z trhu prodejce s auty lepšími. Michael A. Spence dokládá, že aktéři s lepší kvalitou informace mohou mít za určitých podmínek důvod se o ni podělit s ostatními – tedy signalizovat ji dalším aktérům, i navzdory dodatečným nákladům. Joseph E. Stiglitz tvrdí, že pojišťovna nemající kvalitní informace o rizikovosti klienta může tento problém vyřešit tím, že klientům nabídne rozdílné druhy smluv korigované výší pojistného a rozdílnou spoluúčast. Touto volbou provedou klienti autoselekci. (Tříska, 2002)

Daňhel (2012, s. 20) má kritické poznámky ke Stiglitzově interpretaci asymetrie informací na pojistných trzích. Stiglitz s Rotschildem hledají odpovědi na otázku, zda pojišťovny mohou zlepšit svou pozici na trhu. Výše uvedenou autoselekcí dojde podle autorů k tarifní rovnováze, která je pro pojišťovnu akceptovatelná. Díky této myšlenkové konstrukci tím zavedli sloučenou a oddělenou rovnováhu. Jejich konstrukce vychází z předpokladu, že klient má lepší informaci o své rizikovosti, a má tedy nad pojišťovnou informační převahu. K této tezi má Daňhel vážné výhrady: koncepce pojištění vychází z předpokladu, že klient má určitou míru averze k riziku, tedy preferuje jistou malou ztrátu v podobě pojistného před možností ztráty velké – případné – škody. Jak již bylo uvedeno, postoj pojišťovny vůči riziku je neutrální. Klienti, jejichž postoj se blíží postoji neutrálnímu, nemají zájem o pojištění za vyšší pojistné, chtějí tedy platit pouze pojistné přiměřené jejich subjektivnímu úhlu pohledu. Každý subjekt tedy posuzuje nejistotu individuálně, a to se může v čase i v závislosti na případné změně jeho preferencí měnit. Klient tedy neví, co se může stát v budoucnosti, a jeho úvaha o případné totální škodě, kterou nemůže navíc ani kvantifikovat, jej posouvá z oblasti nejistoty do neurčitosti. (Daňhel, 2012, s.23)

Existuje řada dalších aspektů, ze kterých lze vyvodit důvody, zda se pojistit či nikoli. Daňhel (2012, s. 21) také vysvětluje problematiku rozhodování pomocí teorie her v oblasti kalkulace pojistného, a to Hurrwiczovým kritériem – kombinací mezi nejlepším a nejhorším stavem. Dále konstatuje, že klient je pro predikci možnosti budoucí realizace rizika velmi špatně vybaven a vedle měřitelných parametrů jsou rozhodovacími komponenty často i prvky měkkých oborů psychologie. Volby spoluúčasti nemusejí být často ovlivněny jen averzí k riziku, ale důvod může být zcela prostý – jeho ekonomické možnosti. Také vědní disciplína risk management doporučuje pojistit taková rizika, která mohou zásadně ovlivnit chod společnosti, a k úhradě menších škod využít vlastní zdroje. Daňhel (2012, s. 23) „Ostatně Stiglitz považuje informaci o míře vlastního rizika klienta za exogenní a neměřitelnou (?!) charakteristiku.“ Daňhel (2012, s. 25) Tvrzení, že vhodná volba pojistné smlouvy rozdělí klienty do dvou výše uvedených skupin, se zdá být velmi zjednodušená. považuje Stiglitzovu metodu také za statickou, znemožňující používání dynamické upravování fair pojistného v závislosti na škodním průběhu formou slev či přirážek (bonus/malus). Stiglitzova úvaha se tedy zdá být neodůvodněná.

Na straně nabídky je kvalita informace zcela jiné povahy. Pojišťovna může k matematickému řešení svého problému přistoupit jako ke zkoumání hromadného jevu. Má k dispozici minulé negativní realizace a může s tímto statistickým souborem pracovat – uplatnit statistický zákon velkých čísel. Daňhel (2021, s. 24) konstatuje, že informační převaha je na straně pojišťovny. Na jev antiselekce rizik pojišťovna reaguje pojistně-matematickou úpravou kalkulací. Klade si otázku, zda morální hazard plynoucí z asymetrie informací a negativní výběr je schopna řešit výlukami z pojištění nebo modifikací sazeb pro případ, že klient má nekalé úmysly. Pokud se klient rozhodne pro pojistný podvod, jde o jev, který nastane jistě, čili není nahodilý a logicky není předmětem pojištění. Jedná se pak o zneužití informací.

Na straně nabídky může vzniknout i exogenní asymetrie informací, například pokud na trh vstoupí nepoctivý pojistitel. Existuje celá paleta možností, jak se nepoctivé chování projeví. (Skryté výluky, výběr pojistného s následným odchodem z trhu apod.)

Daňhel dochází k závěru, že je velmi riskantní ponechat pojistný trh Smithově neviditelné ruce trhu (Stiglitz tvrdí, že žádná neexistuje). Díky mírné nabídkové asymetrii se podle něj jeví tržně konformní regulace jako nezbytná. (Daňhel, 2012)

Trh je velmi komplikovaný – aby byl dokonalý, muselo by se na něm integrovat nekonečné množství malých subjektů (též dokonalých). Pokud by se na něm navíc šířily informace nekonečnou rychlostí za nulovou cenu, pak by se jednalo o trh ideální. (mezi podmínky dokonalé konkurence ještě patří nulové bariéry vstupu a výstupu z odvětví a podmínka homogenního produktu) Dokonalý trh však existuje jen jako laboratorní cvičení. Tříska (2019, s. 54) poukazuje na to, že přívlastek dokonalý je pouze hodnotící a že zřejmě nikdo by nechtěl žít ve světě, ve kterém všichni vědí všechno. Hodnotící systém podle Třísky mají provádět reálné subjekty. Přesto konstatuje, že koncept paretovské efektivnosti má silný intuitivní obsah. Podle Pareta není objektivně dobré, je-li ve formě rovnováhy zakonzervován takový stav entice subjektů, protože alespoň jeden ze subjektů si může svou individuální pozici zlepšit, aniž by si kdokoli ze zbývajících subjektů pohoršil. (Tříska, 2001, s.23)

Lze vypočítat nekonečné množství charakteristik reálného světa, které se odlišují od dokonalého trhu. Analyzovat nedokonalý trh lze dvěma způsoby: nadstandardními nástroji (tyto teorémy předložil Arrow a Debreau, 1973) nebo zobecněnou neoklasickou ekonomií.

Neoklasická ekonomie se snaží pohlížet na problematiku pomocí nástrojů tradiční metodologie:

• transakční náklady včetně nákladů na chybějící informace,
• vertikální integrace (optimalizace velikosti firmy, jsou-li náklady na vyjednávání příliš vysoké) (Coase, 1991),
• veřejná volba (Buchanan, 1986), jak uvádí (Tříska, 2019).

Z Buchanana a Coase, otců zakladatelů ekonomie informací, těží právě G. Stiegler. (Tříska, 2019)

Na trzích, kde je možná i výrazná asymetrie informací, představuje vztah mezi zákazníkem a distributorem (agent-principal problém), což je v nabídkově-poptávkovém systému významný fenomén distorze. Poprvé byl popsán v roce 1973 Stephenem A. Rosem (Shawel, 1979). Distributor může vykonávat svou činnost způsobem, kterým maximalizuje svůj krátkodobý prospěch na úkor dlouhodobého užitku zákazníka, například pomocí odměňovacího schématu. Informační asymetrie oboustranná může způsobit, že nedojde k dosažení optimálního stavu. Distributor může vlastnit skryté informace, které zákazník v okamžiku uzavření kontraktu (pojistné smlouvy) nemá, je tedy manipulován do nevýhodného rozhodnutí. (Budinský, 2018)

Na pojistném trhu se jeví jako nepříznivý faktor nepříznivé volby forma a velikost distribuční sítě. (Reifner et al., 2012; Eckardt and Räthke & Döppner, 2010)

Obecně se organizační formy distribuce dělí:

• multi-level marketing, (MLM) – pyramidální struktura obchodu,
• poolový model (broker-pool) – sdružení zprostředkovatelů a obchodních týmů,
• plochá strukturu (flat) – vertikální zaměstnanecký model.

Plochá struktura zpravidla poskytuje služby vyšší kvality díky systému řízení a vztahu k mateřské značce. Budinský v článku Agent-zákazník problém v distribuci finančních produktů (2018, s. 66) zkoumá a ověřuje existenci nepříznivé volby na trhu finančního zprostředkování. Jádrem zkoumání je evaluace mezi ekonomickým prospěchem distributora a kvalitou produktu. Zprostředkovatel byl odměňován dominantně formou předplacené provize (up-front), což je podle ČNB výrazný motivátor k neetickému jednání. Na poměrně velkém vzorku více než 10 000 smluv IŽP sjednaných zprostředkovateli dochází k závěru, že kvůli systému odměňování dochází k distorzi finální rady a návazně nepříznivé volbě pro zákazníka. MLM a poolové struktury se v některých ohledech jeví jako rizikovější. Neguje však výrazně znepokojivý status nepříznivé volby a obává se dalších regulatorních opatření cílících zejména na problematiku odměňování. (Šindelář; Budinský, 2018)

Asymetrii informací (jaké informace mohou být symetrické a jaké asymetrické) se ve své knize Nasadit vlastní kůži věnuje také Nassim Taleb (2019). Součástí skutečného světa vedle asymetrie je i symetrie lidského konání: férovost, spravedlnost, odpovědnost a vzájemnost. Otevírá otázku, jakou úlohu hraje v ekonomii její samuelsonovská matematizace, tvrdá data zbavená etického rozměru. Rozhodování vidí jako velký problém ekonomické praxe posledních let. Popisuje, jaké faktory ovlivňují rozhodování, podrobuje kritice teorie portfolia R. C. Mertona i Liův model (efektivní chování trhů). Trh, politiku, společenské vědy vidí jako nepředvídatelné. Odmítá metody statistického modelování pomocí Gaussovy křivky. Varuje před formalizací ekonomické vědy. Poukazuje na fakt, že přestože žijeme v informační společnosti, většina vstřebaných informací jsou šumy. Zlatým pravidlem symetrie je podle Taleba: (2019, s. 257) Chovejte se k druhým tak, jak chcete, aby se chovali oni k vám. Staví se proti tomu, aby nám stát diktoval, co máme dělat, co je špatné a co opravdu špatné. To ví jen evoluce. Regulatorní projekt Solvency II mu připomíná Orwelovy texty.

Kritické poznámky k asymetrii informací na pojistném trhu má Dušan Šídlo (2002, s. 10). Vychází z uskutečněného testování asymetrie informací na trhu majetkového, zdravotního a odpovědnostního pojištění. To neprokázalo žádnou poptávkovou asymetrii. Problém spíše spatřuje na straně druhé, na stanovení ekvivalentního pojistného.

Milan Sojka (2002) se pokouší v článku Asymetrické informace a jejich důsledky pro metodologii ekonomie odpovědět na otázku, zda je možné argumentovat asymetrickými informacemi ve prospěch regulace. Moderní pojem asymetrie informací klade důraz na skutečnost, že naše informace jsou nedokonalé, což pro jednotlivé subjekty trhu vzhledem k jejich lišící se kvalitě je problematické. Tato rozdílnost má (nikoli může mít) pro chování těchto trhů závažné důsledky. Podobně jako jiní autoři uvádí řadu příkladů, včetně koncepce efektivnosti mezd. Koncepce asymetrických informací představuje uznání dalšího rozměru nejistoty a přináší kritiku dokonale konkurenčních základů neoklasické ekonomie. Připomíná Schumpeterovu kritiku teorie asymetrických informací a selhání trhu představovanou syntézou neoklasické mikroekonomie a keynesiánské makroekonomie. V závěru konstatuje, že samotná existence asymetrie informací a její možné negativní důsledky neimplikují zdůvodnění státních zásahů. Mohou však být využity k podepření argumentace pro regulaci, jak tomu je v keynesiánské a postkeynesiánské ekonomii.

Oliver Williamson se pokouší jít nad rámec Coaseho a podobně jako Akerlof, Spence a Stiglitz připouští, že rozptýlená povaha informací může vést ke špatnému fungování trhu. Na rozdíl od nich, jež se zaměřili na technické problémy – nepříznivý výběr a morální hazard, Williamson nabízí širší pohled na to, co řídí chování v případě asymetrického přístupu k informacím, a navrhuje pojem oportunismus. Na Williamsonovi je vidět, že má své kořeny mimo ekonomii. Snaží se uznat dopad kognitivních procesů. Vychází z práce H. Simona a jeho pojmu omezené racionality. (Earl, Pots, 2011)

Dušan Tříska (2002) v kapitole Institucionální přizpůsobení srovnává léčbu asymetrie informaci s ostatními důsledky státních zásahů. Uvádí, že stát je ze všech aktérů nejméně informovaný. I kdyby informovaný byl, jeho účelová funkce mu brání pochopit motivy aktérů trhu. Kromě toho jsou státní rozhodnutí prakticky nevratná a před monopolem státního rozhodnutí není úniku. Dále uvádí typy tržního přizpůsobení: organizovaní trhů, burzu, ratingové agentury, tržní signalizaci a autoselekci.

Asymetrie informací a její možné negativní důsledky vedou v postmoderní době k politickému volání směrem k rozsáhlejší regulaci. Martin Mandel a Vladimír Tomšík (2011) se v článku Regulace bankovního sektoru z pohledu ekonomické teorie domnívají, že bankovní a pojišťovací trh se posouvá od volné konkurence k oligopolní struktuře. Regulace mají, obdobně jako hospodářský cyklus, svůj cyklický vývoj. Mandel a Tomšík upozorňují, že sama regulace nemusí vést k vylepšení tržního systému a že může mít i vyšší náklady než dopady případného tržního selhání. Konstatují však, že finanční sektor vykazuje znaky nedokonalé konkurence výraznou asymetrií informací a při naplnění systémového rizika může docházet k vysokým národohospodářským ztrátám. Kloní se k názoru, že v současných podmínkách by měl být brán zřetel na výši nákladů regulace na dodržování pravidel: direktivní pravidla nejsou vždy lepší než pravidla indikativní a regulace má smysl pouze v případě, kdy lze předpokládat její fungovaní na parametrické úrovni. Při zavádění nových pravidel regulace by nemělo docházet k efektu nabalování a regulátor by se měl vyvarovat dvojího zatížení subjektů.

Asymetrie informací v některých případech může ovlivnit interakce aktérů trhu. K Paretovu optimu může teoreticky dojít v idealizovaném světě, ale dokonalé trhy, jak již bylo řečeno, neexistují. Trh je pestrý s nekonečným množstvím interakcí mezi velkým množstvím lidí. Žijeme ve světě reálném. Domnívám se, že v decentralizované společnosti je menší asymetrie informací než v centralizované společnosti, kde si stát informace vynucuje. Autoři problematiku pečlivě analyzují, polemizují s mírou možné regulace z asymetrií informací plynoucí a podrobují ji konstruktivní kritice. Domnívám se, s odkazem na výše uvedené, že je nutné pracovat ještě s dalšími důležitými veličinami, kterými jsou míra ochoty informace získávat a schopnost informace přijímat.

(pokračuje část regulace)

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura

16. ZEMAN, Karel, 2012. Ronald Harry Coase: zakladatel law and economics: odborná monografie. Praha: Oeconomica, 2012. ISBN 978-80-245-18.

Tagy: Blog sinne