Ekonomické myšlení

Ekonomie v současné podobě je vědou propracovanou, formalizovanou a matematizovanou. Nevznikala v žádné laboratoři, ale v reálném světě plném ekonomických a politických problémů. To inspirovalo myslitele k zaujímání postojů a vedlo je to k tomu, aby sepsali svá díla.

Hospodářské dějiny jsou královnou sociálních věd, protože to je jediná věda, která stojí každou nohou v jiné disciplíně, z obou čerpá. Historikové by se měli učit ekonomů a ekonomové od historiků. Žádná jiná disciplína neukazuje to, kam vedou ekonomická rozhodnutí lépe, než ekonomické dějiny. (Doležalová, 2021)

Již v dílech řeckých filozofů nalezneme ekonomické myšlenky. Tyto myšlenky byly součástí filozofie a etiky. Nalézáme u nich hodnotové oudy o ekonomickém chování lidí. Platon a Aristoteles si uvědomovali neduhy athénské demokracie v době, kdy ustupovala ze slávy. Demokracie posiluje individualismus na úkor společnosti – národa. Hledali přirozenou spravedlnost v lidském chování a uspořádání společnosti. Řecké slovo oikonomikos, z kterého vznikl pojem ekonomika, bylo současně názvem nejznámějšího dílem filozofa Xenofona, ve kterém pojednává o člověku a jeho vztahu k půdě. Platon vykreslil (cca 370 před naším letopočtem) svou představu o ideálním státě v díle Politeia. Věděl, že lidé jsou vybaveni různými schopnostmi a panují mezi nimi přirozené rozdíly. Odtud je představa o přirozené dělbě práce. Soukromé vlastnictví podle Platona nemělo být povoleno horním třídám, na peníze nahlížel jako na zboží. Aristoteles (384–322 před naším letopočtem) hledal to, co je správné a spravedlivé, prostřednictvím rozumu. Člověka považoval za tvora politického, uvědomoval si dobro a zlo a domníval se, že ten, kdo by měl právo zajišťovat, je stát. Neodmítal rozdílně od Platona soukromé vlastnictví, protože člověka motivuje k dobrému hospodaření. Věděl, že směna je důsledkem dělby práce, jeho úvaha o ceně byla však pouze morální. Zastával metalistické pojetí peněz, plnících funkci všeobecného ekvivalentu. Odlišil jejich tři funkce: oběživo, měřítko a uchovatel hodnoty. Nedokázal rozlišit peníze a kapitál. (Holman, 1999)

Doba před Adamem Smithem

Scholastikové

Názory středověkého katolicismu asi nejvýrazněji vyjádřil Tomáš Akvinský (1225‒1274). Vyzdvihoval císařskou moc, která měla být podřízena církvi. Odmítal myšlenku společného vlastnictví a hájil vlastnictví přirozené – soukromé. Představa o spravedlivé ceně podle něj spočívala v tom, že je spravedlivá, pokud každému účastníku směny zaručí existenci. Lichvářství odmítal, domníval se, že peníze jsou určeny pro směnu, a nikoli pro obchod. Přepych a bohatství považoval za příčinu zla a bídy. Další významnou postavou byl V. Nicole Oresme, zabývající se především otázkou peněz. (Sojka, 1999) Scholastické myšlení pokračovalo až do doby po zámořských objevech, vyústění nalezneme ve Španělsku v 16. století u školy Salamanky, kde vycházeli z učení Aristotela a Akvinského o spravedlivé ceně a hříšnosti lichvy, ale v umírněnější formě, reflektovali události spojené s objevením Ameriky – rozvoj zámořského obchodu s importem drahých kovů do Evropy. Hlavním představitelem byl Martin de Azpilcueta Navarro. Kladl si otázku, jak mohou obchodníci nakupovat a prodávat za spravedlivé ceny a zároveň dosahovat zisků. Měnící se hodnotu peněz chápat v závislosti na jejich vzácnosti a množství. Dalším představitelem byl Thomas Mercado, který vystupoval, podobně jako Navarro proti zákazu vývozu peněz. (Holman, 1999)

Merkantilismus

To ekonomické myšlení převládalo v západní Evropě v 17. a 18. století. Vzhledem k odlišnosti v tématech a argumentaci však o škole ekonomického myšlení mluvit nelze. Jestliže scholastikové hledali etickou soustavu hodnot, pak merkantilisté sledovali především národní zájmy. Před zájmy jednotlivců byly upřednostňovány zájmy států, coby instituce zosobňující jednotu a sílu. Hlavním cílem byl export, tématem byla doktrína obchodní bilance. Jejich největším omylem byl předpoklad hry s nulovým součtem. Až později přínos zahraničního obchodu, výhodu dělby práce, bez ohledu na obchodní bilanci, ukázali Smith, Mill a Ricardo. Exportní monopoly, podpora exportu pomocí subvencí, monopolů a regulací, včetně vysokých dovozních cel vedla k ochranářské politice. Například vysoké mzdy byly podle merkantilistů nebezpečím pro příznivou obchodní bilanci. Stále neodlišovali kapitál od peněz. Peníze považovali za prostředek uchování hodnoty a zdroj likvidity. Největší postavou byl Thomas Mun, jeho dílo Bohatství Anglie v zahraničním obchodě (1664) je považováno za klasické. Rané myšlení merkantilistů bylo preanalytické, teoretická analýza se zlepšovala až pod vlivem Isaaca Newtona. Další významnou postavou byl Bernard de Mandeville, tvrdící, že veřejný zájem nemusí být v rozporu se soukromým, k čemuž se později klonil i Adam Smith. Tvrdil také, že růst poptávky stimuluje výrobu a obchod. (Keynes ho později považoval za svého předchůdce.) Liberálním předchůdcem a průkopníkem klasické ekonomie byl William Petty. Ten konfrontoval politické a ekonomické argumenty s empirickými daty. Fyziokraty později ovlivnil Richard Cantillon spisem Esej o povaze obchodu. V Rakousku a Německu ovládali ekonomické myšlení kameralsité. Hlavní ideou byl osvícený panovník a silný stát. V tomto období se posouvá ekonomické myšlení od filozofie směrem k hospodářské politice státu. Zájmy národů byly antagonistické. (Holman, 1999)

Adam Smith viděl systematická státní privilegia jako problematická, zvláště pak omezování dovozů a hromadění zlata. (Smith, 2016) A. Schumpeter považoval jejich ochranářskou politiku za propagandistický argument, nikoli za teorii. Měl je za úřední rádce a pamfletáře. (Urfus, 1965)

Filozofové přirozených zákonů a fyziokraté

Klasické politické ekonomii dali základy John Locke a David Hume. Merkantilisté nikdy nevčlenili do svých ekonomických doktrín myšlenky o člověku a společnosti. Filozofové přirozených zákonů se snažili je začlenit a vytvořit tak společenskou vědu. Viděli společnost jako organismus s přirozenými zákony (přirozené zákony později kritizoval Marx). Stoupenci svobodného trhu mají Locka a Huma za své předchůdce. John Locke (1632‒1704) se pokusil obhájit soukromé vlastnictví jako přirozené právo člověka. Obhajoval dědictví, velmi významný byl jeho přínos k teorii peněz. Uvědomil si poměr mezi cenovou hladinou a množstvím peněz v oběhu a vytvořil základní tvrzení kvantitativní teorie peněz, která byla útokem na doktrínu obchodní bilance. David Hume (1711‒1776) navazoval na J. Locka a teorii kvantitativní teorie peněz dopracovával. Přisuzuje se mu teorém o neutralitě peněz. Jeho argumentace na vyvrácení merkantilistické doktríny obchodní bilance je známa jako „space flow mechanism“. Hume, známý především jako filozof, měl velký vliv na Adama Smitha. (Holman, 1999)

J. Locke a D. Hume a jejich následovníci až po D. Ricarda, podle von Misese, dovršili duchovní, mravní a intelektuální emancipaci lidstva, kterou zahájila epikurejská filozofie. (Mises, 2018)

V kontrastu s merkantilismem vznikl v 18. století ve Francii fyziokratismus, mnohými považovaný za první ekonomickou školu, kompaktní skupinu lidí a názorů, lišící se od jiných myslitelů. Vznikla skupina kolem Françoise Quesnaye, Dupont de Nemourse a Victora Riquetiho. Jejich popularity v Paříži vrcholila mezi lety 1760–1770. Jejich význam je trvalý.

Fyziokraté, zastánci přirozených zákonů, tedy řádu nezávislého na státní moci. Byli stoupenci volného obchodu – laissez faire, laissez passer. Jsou předchůdci anglických klasiků, především Adama Smithe. Pracovali s reálným kapitálem, odlišovali ho od peněžního kapitálu. Zavádějí tři společenské třídy: produktivní, sterilní a nečinnou. V teorii zdanění se objevil pojem jedné daně. Největším vynálezem byla ekonomická tabulka Françoise Quesnaye, která ukázala ekonomiku jako proces reprodukce – kruhový tok zboží a peněz. (Holman, 1999)

Klasická politická ekonomie

V Anglii byla v počátku označována jako political arithemtic, u nás období první republiky se používal výraz národní hospodářství – překlad z němčiny. Klasikové byli především stoupenci hospodářského liberalismu s minimálním zásahem státu. Národní hospodářství má podle klasiků svůj přirozený řád a zákony, jež jsou nezávislé na rozhodování, dnešní terminologií, mikroekonomických subjektů. Soustřeďovali se sektory národního hospodářství, na vlastníky výrobních prostředků K otázkám ekonomie přistupovali z pohledu delšího období. Dějiny moderní ekonomie začaly v Anglii. (Sojka, 1998)

Politickou ekonomii pojali jako vědu o tvorbě a rozdělování bohatství. Druhou teorií byla teorie rozdělování. Geniální, celistvé dílo a konzistentní dílo Pojednání podstatě původu a bohatství národů vzešlo z pera Adama Smithe. Základní tezí bylo, že národní hospodářství nemůže být řízeno sebemoudřejší autoritou (státem, panovníkem) jako jedna velká firma. Adam Smith se pokusil o analýzu ekonomického chování lidí. Byl později kritiky označován jako obhájce průmyslníků, což je zjevně pomýlené. To dokazuje ve svém druhém zásadním díle Teorie mravních citů. Nejcitovanějším výrazem je „neviditelná ruka trhu“ – vlastní zájem, síla (self interest), vedoucí každého aktéra k tomu, aby dělal to, co nejlépe umí, a nabízel nejlepší a nejlevnější služby na trhu. Aktér by měl spořit, investovat a množit své bohatství. Vlastní prospěch vede k akumulaci, růstu národního bohatství. Kapitál rozděloval na fixní a oběžný. V teorii hodnoty objasnil hodnotu skutečnou, nezávislou na hodnocení spotřebitele. V tom se mýlil. Propracoval teorii mzdy a rozdělování. Neustále připomínal, že hlavním zdrojem pokroku je růst bohatství, z něhož mají v konečné fázi prospěch všichni. Adam Smith je dodnes nejvyšší autoritou v ekonomii. Dalším významným ekonomem, prožívajícím již průmyslovou revoluci, byl Thomas Robert Malthus (1766‒1834). Průmyslová revoluce přinášela technický pokrok, růst produktivity práce a nesla s sebou i početní růst průmyslového dělnictva, které se stěhovalo z venkova do měst. Malthus řešil v rámci populačního růstu problematiku chudoby, vysvětloval mzdu jako existenční minimum. Součástí jeho teorie byly i klesající výnosy – jejich působení a teorie podspotřeby. Významným francouzským ekonomem byl Jean Baptiste Say (1767–1832). Připouštěl, že trh může trpět strukturálními poruchami, a řešil vztah mezi celkovou poptávkou a nabídkou. Na Adama Smithe navázal pozoruhodný David Ricardo (1772‒1823). Jeho politická ekonomie byla ekonomií rozdělování. Jeho požadavkem bylo zrušení obilných zákonů (Corn Laws). Zásady politické ekonomie a zdanění, komplikované pojednání, je logickým myšlenkovým systémem a vrcholem anglické klasické ekonomie. V tomto díle jsou obsaženy dvě základní myšlenky: zákon komparativních výhod (zásadní přínos pro mezinárodní obchod) a zákonitosti rozdělování. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a pevnou mzdu – železný zákon mzdový. John Stuart Mill (1806–1873) byl syn benthamovského utilitaristy Jamese Milla. Ve svém díle Principy politické ekonomie se odklání od Smitha. Práci označuje za zboží a podrobuje kritice volný trh s argumentací, že obohacuje jen část společnosti. Ve svém díle, esejích O svobodě sice hájí principy liberalismu, je však často kritizován, že se ubíral k pozitivismu a utopistickému socialismu. (Boaz, 2002). Ke kritikům patřil i von Mises, ten kritizuje Milla, že bezmyšlenkovitě směšoval liberální a socialistické ideje, v tom Mises spatřuje v tom jeden z důvodů porážky anglického liberalismu a otřesení bohatství anglického lidu. (Mises, 2019)

Francouzský socialismus a harmonismus

Začátkem 19. století se objevují směry odmítající kapitalismus coby nespravedlivý systém, založený na privátním vlastnictví. Socialisté hledali systém nový, založený na kolektivním vlastnictví. Nelze však hovořit o škole myšlení, protože jejich myšlenky byly roztříštěné. Harmonisté, zcela odlišně od socialistů, nalézali východiska z tradice laissez faire, především z děl fyziokratů, J. B. Saye a Belesbata. K asocianistům patřil Charles Fourier a Louis Blanc. Ti ještě neodmítali soukromé vlastnictví, chtěli ho pouze nahradit jakousi formou vlastnictví družstevního. Asi nejvýznamnější postavou socialistického proudu byl Saint-Simon (1760‒1825), Schumepeterem nazvaný jako patologický génius (Schumpeter, 2004). Ten zcela zásadně ovlivnil úvahy i dalších, podobně smýšlejících mladohegelovců L. Feurbacha. K. Marxe a F. Engelse. Jejich vize, ke které se později připojil i Auguste Comte (1782‒1837), spočíval v centrálním řízení státu, odmítáním soukromého vlastnictví a v jeho nahrazení vlastnictvím kolektivním. Comte se snažil vytvořit všezahrnující společenské vědy – sociální fyziku (odtud pramení výraz sociální inženýrství, jak ho pojmenoval von Hayek). Mladohegelovci věřili, že ekonomika a společnost může být zřízena shora, pomocí inteligentní elity. Domnívali se, že parlamentní demokracie je systém nefunkční a že v rámci vytvoření nového spravedlivého světa musí být společnost v rukou těchto elit. Jedině Newtonova rada, složená z dvou set inženýrů a sta umělců, fyziků, biologů a matematiků, by vše správně plánovala, schvalovala a řídila. Zejména Saint-Simon odmítal individuální svobodu a konkurenci – zdroj chaosu. Comtova a Dunoyerova teorii tříd dala vzniknout francouzskému harmonismu. Analýzu teorie tříd – sociální dimenzi – prováděli na základě ekonomické analýzy laissez faire. Comte a Dunoyer kritizovali otroctví a jiné třídní vykořisťování, byli obhájci zrušení regulací a tvrdili, že není nutné, aby stát vykonával některé funkce, které mohou být decentralizované. Za neproduktivní – privilegované ‒ vrstvy považovali třídu napojenou na stát a mezi produktivní řadili podnikatele a obchodníky. (Holman, 1999)

Frédéric Bastiat (1801‒1850) byl zcela výjimečnou osobností tohoto období. Jako člen Akademie věd založil Francouzskou společnost volného obchodu (obdoba Ligy proti obilným zákonům). Ekonomickou vědu považoval za teorii směny, byl stoupencem subjektivního užitku. Je pro něj příznačný subjektivismus a metodologický individualismus. Považuje se za předchůdce moderní teorie smlouvy a teorie firmy. (Salin, 2003) Nejznámějším textem je spis Co je vidět a co není vidět (2016), kde pojednává o pochopení ekonomických problémů. Ve svých sofizmatech vyvrací nutnost státních zásahů a podrobuje kritice protekcionismus. K jeho nejznámějším textům patří Petice výrobců svíček. (Bastiat, 2001)

Gustave de Molinari (1819‒1912) přišel jako první s myšlenkou soukromého poskytování bezpečnosti. Odmítal teorii monopolního zajištění veřejných statků. Požadoval, aby práce a obchod zůstávaly svobodné. Přišel s myšlenkou proprietárních společností.

Von Hayek (1995) se ve svém díle Kontrarevoluce vědy poměrně ostře vymezuje vůči saint-simonismu, pozitivismu a scientismu. Uvádí, že společenské a přírodní vědy jsou odlišné. Svět je velmi dynamický, není možno interakce lidí v rámci složitosti postihnout ani mozkem – tedy jakékoli modely přírodních věd je nemohou popsat. Odmítá přístup inženýrského uvažování k ekonomickým fenoménům. (Economica, 1944) Hayek obecně staví společenské problémy do dichotomie kolektivismus versus individualismus. Jak uvádí Ján Pavlík, Comtův pozitivismus je z vědeckého hlediska naprosto diskvalifikován a je nutné čelit otázce, proč je třeba se Comtem zabývat. I von Hayek v Kontrarevoluci vědy prokázal naprostou nekorektnost Comtovy aplikace metod přírodních věd ve zkoumání společenských jevů. (Pavlík, 2004)

Německá historická škola

Němci se zdráhali zcela přijmout liberální myšlenky. Klasická ekonomie byla potlačena historickou školou. Jejím předchůdcem byl Friedrich List (1789‒1846), mezi jehož zásluhy patří vytvoření celní unie. Listova Teorie nezralého průmyslu náleží dodnes k arzenálu zastánců obchodního ochranářství. Listovu metodu stadií ekonomického vývoje převzal B. Hildebrand a Gustav Schmoller. Považovali historii za jediný zdroj, ze kterého lze čerpat. Nezajímali se o jednotlivce jako takového a jeho ekonomické chování, zajímal je popis ekonomických celků. Schumpeter to nazval metodologickým kolektivismem. Kriticky se stavěli k Ricardovi, Millovi a Mengerovi. Nejmladší historickou školu představoval Max Weber (1864‒1920) se zajímavou teorií vzniku kapitalismu. Ten není tržním systémem, ale procesem, v němž vládne podnikatelský duch. Spojoval tedy historii s teorií, která byla neteoretická. (Holman, 1999)

Karl Marx

O nejvyváženější interpretaci Marxových myšlenek se zasloužil A. Schumpeter. Ten ho považoval za zásadního evropského myslitele a uvádí, že jeho některé myšlenky (i navzdory pádu socialismu) neztrácejí hodnotu. Jeho argumentace je založena způsobu fungovaní kapitalistické ekonomiky a domněnky, že selže kvůli své úspěšnosti. (Schumpeter, 2004)

Karl Marx (1818‒1883) byl zpočátku ovlivněn G. Hegelem, který rozvíjel filozofii dialektiky. V roce 1848 sepsal společně s F. Engelsem Komunistický manifest, jeden z nejznámějších pamfletů. Marx byl materialistou, člověka viděl jako tvora ekonomického. Pokusil se formulovat ekonomickou teorii dějin, kterou nazval historickým materialismem. Společenský vývoj viděl ve střídání společenských řádů. Kruciální Marxovou myšlenkou bylo vykořisťování. Proces zakládání manufaktur, z farmářů a obchodníků vzešla buržoazie, která akumulovala kapitál. Podle jeho výkladu, byla akumulace kapitálu důvodem vytvoření tříd buržoazie a proletariátu. Vypracoval teorii hodnoty a nadhodnoty (dělník je v kapitalistickém systému vykořisťován). Tvrdil, že kapitál je neproduktivní, zisk je přebytek a že kapitalistický systém plodí armády nezaměstnaných. Krize považoval za ničivé, pramenící z nadvýroby. Nicméně rozvíjel Ricardovu teorii pracovní hodnoty, přebytkem i diferenční rentou. (Holman, 1999)

Neoklasická ekonomie

Marginalistická revoluce

Rok 1871 byl přelomovým rokem – vzniká nový systém ekonomického myšlení, který nahrazuje trvající systém politické ekonomie Ricarda a Milla. Teorii užitečnosti nezávisle na sobě formuloval Carl Menger, William Jevons a Léon Walras. Oproti klasikům marginalisté zaměřili pozornost na stranu poptávky (klasikové byli zaměřeni na nabídkovou stranu), soustředili se na alokaci omezených zdrojů (klasiky zajímal ekonomický růst) a za ústřední postavu procesu byl považován spotřebitel. Moderní ekonomie byla zasazena do odlišných ekonomických institucí, zatímco klasikové nahlíželi na společnost jako na soubor společenských tříd. Předchůdcem byl Ferdinando Galiani, který propracoval subjektivní teorii hodnoty, postrádající však pojem mezní užitečnosti a relativní vzácnosti. Subjektivní teorii však objevil Daniel Bernoulli (1700‒1782). Zkoumal petrohradský paradox, vyskytující se ve hře házení mincí. Zcela zásadním výsledkem zkoumání je, že lidé váží pravděpodobnost výhry, resp. prohry, užitečností této výhry, resp. prohry, a že užitečnost dodatečného bohatství klesá s rostoucím bohatstvím. William Stanley Jevons (1835‒1882) odmítal Ricardovu a Millovu ekonomii a považoval za nutné se od ní oprostit. Charakteristické rysy jeho politické ekonomie byly: hedonistická filozofie, matematika a myšlenka, že hodnota je plně založena na užitečnosti. Marginalisticky pojatá ekonomie znamenala změnu paradigmatu a vznik nového. Klasická měla být vystřídána moderní ekonomií, podobající se té dnešní. (Holman, 1999)

Lausannská škola

Dvěma zásadními tématy lausannské školy byly ekonomická rovnováha a ekonomický blahobyt. Teorie blahobytu, téma dnes často skloňované, je normativní ‒ hodnotící stránkou ekonomie. Odpovídá na otázku, zda teorie fungují dobře, zda jejich fungování vede ke společnému optimu. Lausannský pohled byl však statický, jejich metodologické nástroje nebyly použitelné pro zkoumání ekonomického růstu a dalším nedostatkem byla absence institucí. Charakter vlastnictví pro ně nebyl podstatný, ale stále předpokládali soukromé vlastnictví. Navazovali na ně teoretikové tržního socialismu. León Walrase (1834–1910), který rozpracoval teorii mezní užitečnosti, byl tvůrcem teorie ekonomické rovnováhy, jádra jeho čisté ekonomie. Dodnes některé ekonomy přitahuje, protože navozuje představu harmonie, řádu a stability. Význam peněz je podle Walrase v tom, že usnadňují směnné transakce, sám formuloval mezní užitečnost peněz. Vilfredo Pareto (1848‒1923) propracoval teorii blahobytu, jež byla druhým pilířem lausannské školy. Pareto definoval společenské optimum jako situaci (rozdělení statků), kdy již není možné (přerozdělením statků) zvýšit uspokojení kteréhokoli jednotlivce, aniž by to zároveň nesnížilo uspokojení někoho jiného. K demonstraci použil indiferenčních křivek a krabicového diagramu. Je-li tedy ekonomika ve všeobecné rovnováze (všechny trhy jsou v rovnováze), jedná se o Paretovo optimum. Nerovnováha je situací pareto-suboptimální. Na základě této teorie přišel E. Barone s myšlenkou kompenzačních plateb k dosažení ještě „optimálnějšího“ stavu. Teorie blahobytu sice řeší otázky optimální alokace zdrojů, ale neodpovídá na otázku, jaké toto rozdělení bohatství má být. Neexistuje kritérium spravedlnosti, podle kterého ho lze posoudit. Tyto otázky jsou mimo rámec ekonomie. (Holman, 1999)

Cambridgeská škola

Cambridgeská škola navazovala sice na ekonomii klasickou, byla však již součástí nového ekonomického paradigmatu. K Marshallově cambridgeské škole lze přiřadit i J. M. Keynese a Joan Robinson. S lausannskou školou byli spojeni ekonomickou rovnováhou a ekonomickým blahobytem. Alfred Marshall (1842–1924) se stal vrcholným představitelem anglické politické ekonomie. Jednou z inovací, zavedenou do teorie užitečnosti a poptávky, obsaženou v třetí knize Zásad, byla cenová elasticita poptávky. Z funkcí užitečnosti objevil spotřebitelův užitek. Náklady chápal jako ceny služeb výrobních faktorů. Analyzoval společně s Robinson a E. Chamberlinem dvě tržní situace ‒ monopol a dokonalou (nedokonalou) konkurenci. Arthur C. Pigou (1877‒1959) navázal na Marshalla a přispěl k propracování cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz. Zcela zásadním přínosem bylo rozdělení soukromých a společenských nákladů a rozlišení soukromého a společenského užitku. Zavedl problém externalit a navrhl řešení tzv. Pigouovy daně. Některé externality podle něj znamenaly selhání trhu (trhy neprovádějí údajně efektivní alokaci zdrojů) a navrhoval intervence státu(ů) do tržního procesu. Proti jeho teorii vznesl zásadní námitky až Ronald Coase, který tvrdil, že až na výjimky, kdy jsou transakční náklady spojené s vyjednáváním a kompenzováním příliš vysoké, zásahy států do tržních procesů nutné nejsou. Cambridgeská škola si uchovala představu o neutralitě peněz. (Holman, 1999)

Rakouská škola

Další školou, v dějinách ekonomického myšlení nejvýznamnější, je rakouská škola. O tuto školu byl (s výjimkou Německa) a dodnes je velký zájem. Rakouská škola neignorovala mimoekonomické podmínky fungování trhu. Zabývala se především evolucí institucí. Byla však vytlačována keynesiánskou revolucí.

Za oficiálního zakladatele je považován Carl Menger (1840–1921), jehož intelektuální kořeny sahají až k teoretikům náležejícím ke škole Salamanky. Rakouští teoretikové chápou ekonomickou vědu jako vědu o teorii jednání. Koncept lidského jednání zahrnuje hypotetický proces rozhodování v kontextu znalostí cílů a prostředků, ale zejména také samotné vnímání rámce prostředků a účelu, v jehož kontextu se alokace a ekonomizace odehrává (Kirzner, 1973, s. 33). Dalším tématem je subjektivismus, tedy že ekonomie je založena na skutečných lidech, tvořivých jedincích, kteří jsou účastníky všech sociálních procesů. Podnikání je považováno za fenomén reálného světa, který je v nerovnováze. Omyl může být učiněn vždy, nelze racionalizovat rozhodnutí, existence omylu dává vzniknout ryzímu podnikatelskému zisku, kdy je omyl odstraněn. Podnikatelé neustále generují velké množství nových informací, ty jsou subjektivní, praktické a obtížně sdělitelné. Subjektivní vnímání informace je základním prvkem rakouské metodologie. Rakušané vidí podnikatelský proces koordinace jako zásadní, vyvažující nesrovnalosti v chování. Zkoumají dynamické pojetí konkurence, rozdílně od klasiků, kteří se zaměřují na proces rovnováhy. Dalším prvkem je subjektivní pojetí nákladů. Negují matematický formalismus. (Soto, 2010)

Mengerovy Základy ekonomie (Menger, 2007) daly zrod rakouské škole. Jsou jedním z nejvlivnějších děl v dějinách ekonomického myšlení. Menger navrhoval v rámci subjektivistického pohledu teorii statků různých řádů. Slovo hodnota vztahoval k jedincovým subjektivním zhodnocením jeho cílů. Každý jedinec se snaží dosáhnout jistých cílů, které z nějakého důvodu shledal pro sebe důležité. (Soto, 2010) Zavedl důležitost ekonomické role času, nevědomosti, znalosti a omylu, jenž je neoddělitelný od jednání. Teoreticky vysvětlil evoluční vznik sociálních institucí, které jsou založeny na subjektivním pojetí lidského jednání. Velký počet lidských činů přirozenou formou dosahuje svých cílů snadněji, pokud jsou procesy decentralizované. (Soto, 2010) Peníze podle Mengera vznikly jako důsledek spontánního chování lidí hledajících vhodnější způsoby výroby a směny. Nebyly zavedeny státem. Mengerovy Základy národohospodářské nauky stály u zrodu rakouské školy, její zformování bylo dílem následovníků Freidricha von Wiesera a Eugena von Böhm-Bawerka (1851–1919). Jeho teorie ceny se liší od Mengerova pojetí. Nahradil historický postup výkladu – izolovaná směna, monopol, konkurence – logickým postupem: jeden prodávající a jeden kupující a více prodávajících, více kupujících. Cena se podle něj vytváří smlouvou v mezích horní a dolní hranice. V díle Kapitál a úrok objasnil teorii kapitálu. Teorie byla vybudována na myšlence rozdělení statků do řádů. Kapitál viděl jako statek vyššího řádu používaný v čase k výrobě statku prvního řádu. Na tuto teorii navazují později švédští marginalisté. Zcela zásadní myšlenka byla, že lidé preferují přítomné statky před budoucími. Podnikatelé oceňují přítomné statky, které přinesou větší produkci než statky budoucí. Friedrich von Wieser (1851–1926) se zabýval především, jako první rakouský ekonom, problematikou ekonomické kalkulace, alokací zdrojů a organizací hospodářství. Podstatnou změnou byl pohled na náklady, obětování jedné užitečnosti za druhou, tedy náklady obětované příležitosti. (Holman, 1999) Velikánem nejen rakouské ekonomie byl Ludwig von Mises (1881–1973).

Ludwig von Mises

Ludwig von Mises (1881–1973) byl zastáncem klasického liberalismu, individualismu a odpůrcem socialistických myšlenek, což mělo vliv na von Hayeka. Ztotožňoval se s názorem, že užitečnost je pouze subjektivní. Největším dílem von Misese je praxeologie, jejíž vysvětlení podal v monumentálním díle Lidské jednání v roce 1949. (Holman, 1999) Ekonomii chápal jako vědu samu o sobě, jejíž součástí je právě lidské jednání – praxeologie. Člověk se podle něj snaží svým jednáním zpravidla dospět k lepší situaci, to je logický důsledek lidského jednání. Člověk se řídí pouze svým plánem, ne plánem někdo jiného – zná své potřeby. Odlišoval dvě podoby tohoto jednání lidské (human action) a lidský plán (human design). Jednání je závislé na externím prostředí. Možnost omylu považoval za přirozenou, nebyla v rozporu s racionalitou. Zdroje člověk poznává podle von Misese až v průběhu svého jednání, ne na začátku. Jeho jednání není statické, ale dynamické. (Mises, 2018) Odmítal jakékoli kvantitativní teorie peněz, pracoval pouze s kupní sílou peněz. Jejich hodnotu vysvětlil na stejném principu – jako hodnotu statků. Odmítl neutralitu peněz. Vznik hospodářských cyklů vysvětloval úvěrovou expanzí komerčních bank, zaštítěných bankou centrální. Byl odpůrcem etatismu, věřil v lidské jednání – volbu člověka. Věřil ve volný trh a dělbu práce – systém založený na soukromém vlastnictví. (Holman, 1999) Lidské bytosti vytvářejí a rozpoznávají ziskové příležitosti, které vznikají v jejich okolí, a využijí jich. Tím rozvíjel teorii podnikání. Lidské jednání má podnikatelskou, spekulativní součást. Historii viděl jako systematický sběr a studium fakt a zkušeností z lidského jednání. Zkoumal obsah lidského jednání v minulosti.

Vědecké předpovědi nelze v ekonomii činit, připouštěl, že člověk je nucen plánovat, ale ze souboru svých znalostí může běh událostí pouze předvídat. (Soto, 2010) V knize Liberalismus (Mises, 2019) analyzuje liberalismus jako myšlenkový a ekonomický směr, podrobuje kritice všechny formy socialismu a snahy vlád vytvořit takový systém jako ráj, který by byl obýván šťastnými nadlidmi. V úvodu von Mises (2019, s. 25) píše, že Bismarckova sozialpolitik byla nastolena v Německu a žádný Američan by ji nepovažoval za liberální padesát let před tím, než vznikla replika – Rooseveltův New deal. Sledujíce cestu německé říše přijaly industriální národy tento systém ve větší nebo menší míře a etatismus byl přijat jako danost z opovržení k měšťáckému předsudku – svobodě. V knize Antikapitalistická mentalita (1994) podrobuje kritice bující byrokracii. Mises (1994, s. 29) píše, že úředník chová ke kapitalismu povšechnou nenávist, již sdílí s většinou ostatních, navíc pak trpí dvojím specifickým příkořím. Zaprvé kapitalismus neoceňuje jeho intelektuální práci podle její skutečné hodnoty a zadruhé ho deptá každodenní styk s lidmi, kteří uspěli lépe než on. Jan Pavlík (2019) se zamýšlí nad tím, zda je možné vtělit všechny své myšlenky do jednoho velkého díla. I v případě Misese o tom pochybuje a říká: „Existuje termín Homo unius libri – člověk jedné knihy. Najít veškerou moudrost v jedné knize – to byla zřejmě Misesova představa“. (Mises, 1994)

Friedrich August von Hayek

Jedním z největších myslitelů 20. století byl bezesporu F. A. Hayek. Asi nejlépe vystihl jeho odkaz P. Boettke v názvu knihy Myslitel pre každe storočie (Boettke, 2020) – myslitel pro každé století. Hayek prožil velmi rušný život plný přímých zážitků nelidskosti člověka v obou světových válkách, velkou hospodářskou krizi, nástup fašismu, komunismu i pád těchto strašných režimů, které ovlivnily životy milionů lidí. Boettke (2021, s. 23–28) dělí Hayekův život do čtyř fází. První fázi nazval Ekonomie jako problém koordinace (1920–1945), ve které Hayek formuloval podstatnou část svých zásadních myšlenek, které byly v počátku akceptované předními ekonomy, ale ve třicátých letech čelily odporu. Ten spočíval ve filozofickém odmítnutí analytického pojetí tržního procesu i institucionálního rámce. Tyto postoje logicky vedly do druhé fáze jeho kariéry, kterou sám pojmenoval Projekt o zneužívání rozumu (1940–1960). Vyvrcholením bylo dílo Kontrarevoluce vědy (Hayek, 1995) a kniha The Constituion of Liberty, (Hayek, 2006) kde kritizuje racionální konstruktivismus direktivního státu. Třetí fázi (1960–1980) nazval Nová formulace liberálních principů spravedlnosti. V této fázi analyzuje význam všeobecných pravidel, jako klíčové téma pro institucionální rámec principem spravedlnosti a požadavky sociální spravedlnosti. Čtvrtá fáze, po roce 1980, vrcholila dílem Osudná domýšlivost (Hayek, 1995), kterou Boettke nazval Filozofická antropologie a studium člověka.

Jiří Schwarz (2003) považuje von Hayeka a Miltona Friedmana za největší liberální ekonomy 20. století. Oba podle něj za to vděčí mimo jiné i komunistickému režimu – efektivní továrně na uspokojování potřeb občanů s vynucovanými vzory chování. Přestože se často lišili, například v pohledu na určení příčin zásadního zlomu v historii svobodného trhu, „velké depresi“ v USA. Hayek doporučoval zdržet se aktivní monetární politiky, zatímco Friedman doporučoval prudce zvýšit peněžní zásobu. Oba se dožili okamžiku pádu komunistických režimů v SSSR a východní Evropě. Jejich vize byly naplněny a jejich teorie se po revolučních změnách (prvních deset let) aplikovaly v praxi. Schwarz konstatuje, že von Hayek je znám českým čtenářům jako scientální a morální filozof, který přispěl k unikátnímu odklonu od kolektivismu, spíše než ekonom. Připomíná, že Nobelova cena byla von Hayekovi udělena za „rozpracování rakouské teorie hospodářského cyklu“. (Schwarz, 2003)

Václav Klaus (2015, s. 131–138) se zamýšlí nad knihou Nicholase Wapshotta Keynes – Hayek. (2013) Ekonomická porucha vždy vyvolá diskusi, připomene minulé spory. Cílem by mělo být se poučit. Wapshott ve sporu Keynese a von Hayeka připomíná, že zatímco von Hayek byl zastáncem role trhu a Keynes obhajoval roli státu, není jasné, kdo definoval moderní ekonomii. Hayek, když rozvíjel svou teorii peněz, ostře zaútočil na Keynese stran teorie úspor a investic již v roce 1931. Poté se Hayek odmlčel, což Wapshott považuje za chybu. Hayek se v akademických kruzích zdiskreditoval dílem Cesta k nevolnictví, (Hayek, 1991), která vyšla v roce 1944 a kterou Keynes chválil, přesto trval na tom, že v Anglii intervencionismus k otroctví vést nemusí. Hayek pak v zoufalství nad nástupem socialismu v poválečném období založil Montpelerinskou společnost a psal společensko-vědní texty. Byla to do sedmdesátých let Keynesova éra. Hayek se vrátil až s diskusemi na téma stagflace. Zdálo se, že Keynes je popřen. Nebyl, vrátil se zpět po roce 2009. Kdo tedy vyhrál praktický argument? Socialističtější svět dává za pravdu Hayekovi. Wapshott, i když je nestranný, konstatuje, že dva roky po Obamově stimulačním balíčku (keynesiánském), který byl neúspěšný, vyhrál zase Keynes a není sporu o tom, kdo vyhrál ten intelektuální.

David Boaz (2002, s. 32) cituje Hayeka. „Kdyby právo bylo úmyslně naplánováno, tak by si zasloužilo místo mezi největšími vynálezy. Ale bylo vynalezeno jednou myslí, právě tak málo, jako řeč a peníze či většina činností a zvyklostí, na nichž společnost závisí. Právo, řeč, peníze a trhy jako nejdůležitější instituce lidské společnosti vznikly spontánně.“ Poukazuje (2002, s. 47) na osudovou domýšlivost intelektuálů (Hayek, 1995), kteří si myslí, že mohou plánovat hospodářství nebo společnost lépe než relativně chaotické interakce milionů lidí. Takoví intelektuálové si nejsou schopni uvědomit, kolik toho nevědí. Boaz cituje Hayeka v kapitole Právo a ústava (2002, s. 120): „Pouze dodržování obecných pravidel umožňuje harmonickou existenci jednotlivců a sopečnosti.“ Toto právo se vyvinulo původně z rozhodování sporů a nebylo předem stanoveno autoritou. „Svoboda znamená,“ Boaz cituje Hayeka (2002, s. 276), „že se budou dít věci které se nám nelíbí.“ V kapitole „Ochrana občanských svobod“ konstatuje, že pokusy a omyly jsou hnacím motorem civilizačního pokroku. A konečně v kapitole „Informační věk“ se odkazuje na Hayekovu analýzu spontánního řádu (2002, s. 327) a uvádí: „Nechme trh fungovat – nechme miliardy lidí hledat štěstí způsobem, jaký si zvolí. Vynechejme používání donucovacího státu k vyhlazení výstřelků.“

Ve svém velkém spise o politické filozofii Právo, zákonodárství a svoboda Hayek mimo jiné definuje řád a dělí ho na dva druhy. První je vytvořený (exogenní) a druhý vyrostlý (endogenní), tedy spontánní. Vyrostlý řád – kosmos – je výsledkem složitých procesů a vztahů, nebyl vytvořen s nějakým účelem, je adaptabilní, každý aktér sleduje nějaký vlastní účel. Pravidla – nomos – jsou spontánní pravidla, regulují uvnitř vztahy (tržní řád). Vytvořený řád – taxis – je zcela konkrétní, zpravidla jednoduchý a slouží účelu autora (tvůrce). (Hayek, 1991)

Významným počinem bylo Hayekovo dílo Smyslový řád. Hayek (2002, s. 34) se zpětně zamýšlí nad způsoby klasifikace, které si lidská mysl osvojuje, aby třídila proud počitků z předchozích získaných zkušeností. Každý počitek je nutné vnímat coby interpretaci události ve světle předchozí zkušenosti jedince. Použití této klasifikace pro určení smyslu daného počitku se liší od Kantova užití nějaké apriorní kategorie v tom, že klasifikace Hayekova vyrůstá z procesu samotného vnímání a není neměnná, tudíž není totožná s principy nebo axiomy. V tom spočívá souvislost nebo spojovací článek s vývojem spontánních řádů. Hayekova argumentace ve Smyslovém řádu uštědřila smrtelnou ránu behaviorismu. (Hayek, Wenar, Kresge, 2002) Ve Smyslovém řádu dokázal, že u zdroje společenského řádu je evoluční proces.

V eseji na téma ekonomie a informace mimo jiné Hayek konstatuje, že trh má více informací než vláda, ta jich má množství omezené, což by mělo úlohy vlád redukovat. Vše, co probíhá na trhu, je zhuštěno v abstraktních signálech, tedy nikdo nemůže informace vlastnit jako celistvost. (Hayek, Wenar, Kresge, 2002)

Za největší ze svých objevů považoval sám Hayek cenový systém a komunikační systém. Jeho dalším významným námětem byla decentralizace peněz, navrhoval zrušení státního monopolu ve prospěch konkurence peněz, kdy lidé si sami určí, které pro ně budou optimální. V knize Cesta do nevolnictví (1991)vyostřuje kritiku moderní teorie a praxe demokratických společností.

Hayeka mrzelo, že nikdy nevypracoval ucelenou a účinnou kritiku Keynesových myšlenek, protože se jasně ukázalo, že „úspěchy“ keynesiánských programů jsou závislé na moudrých rozhodnutích politiků. Ta nejsou nikdy k mání. (Hayek, Wenar, Kresge, 2002)

Neviděl ekonomii jako makro, na rozdíl od Keynese. Hayek se díval na ekonomické motivace jednotlivých aktérů, z těch vyvozoval důsledky pro „makro“, což je dnešní pohled moderní „makro“. Makroagregáty spočívají z malých částí – jednotek. Aktéři se učí z jednotlivých chyb a kopírují správnou cestu. Hayek byl skeptický ve výkonu „nezávislé“ monetární politiky i k Friedmanovu zlatému pravidlu. Měl strach, že taková nezávislost bude podkopána politiky. (Potužák, 3 díl, 2019) Hayek byl především celoživotně hluboce přesvědčen, že svoboda je zdrojem civilizace a že musí být za každých okolností chráněna. Negativně se stavěl k socialismu v jakékoli podobě včetně státu blahobytu, který je podhoubím k socialismu a centrálnímu plánování.

Dalším čelným představitelem byl Ludwig M. Lachman (1906–1990), pro něho byla teorie kapitálu východiskem k teorii hospodářského cyklu a vytvořil strukturální teorii kapitálu. Do ekonomické teorie zahrnul očekávání s tím, že si ekonomové konečně uvědomili podstatu ekonomické činnosti. Je to jednání, které směřuje do nejisté budoucnosti, jež je nepředvídatelná.

Dnes k nejcitovanějším autorům patří rodák z Třešti Joseph Alois Schumpeter (1883–1950). Za největšího ekonoma považoval Léona Walrase, učitelem mu byl Böhm-Bawerk. Věřil, že se ekonomie blíží přírodním vědám, a nesdílel averzi k scientismu, směrem matematizace ekonomie nikdy nešel. Podnikatele viděl jako inovátora, který odhaluje nové zdroje, zavádí nové technologie a objevuje nové trhy. V Teorii ekonomického vývoje (1912) konstatoval, že technický pokrok jednoduše probíhá a potřebuje podnikatele s talentem, který je schopen inovovat. Konkurenci viděl jako dynamický proces, který není dán jen tržní strukturou. Úspěšní inovátoři jsou podle něj kopírováni méně úspěšnými, jejich špatné investice jsou spouštěcím mechanismem k depresím, protože špatné investice a nedostatek úspor vedou k dezinvestování. V teorii cyklu se blíží Casslově teorii, příčiny cyklického vývoje spatřuje v inovační činnosti. Pojem inovace je trvale zapsán do slovníku ekonomie. Jeho slavný pojem kreativní destrukce lze nalézt již ve zmiňované Teorii ekonomického vývoje. Pozoruhodným dílem je Kapitalismus, socialismus a svoboda (2004). V něm rozpracovává kreativní destrukci, která je ozdravným procesem zbavujícím ekonomiku špatných investic podnikatelů. Díky tomuto procesů dochází k rovnováze nové. Vyčítal mainstreamové ekonomii její statickou analýzu, nepochopení, že kapitalismus je procesem změn. Byl přesvědčen, že dokonalá konkurence nikdy neexistovala. Rozebírá monopolistické praktiky, v podstatě je považuje za zdravé, protože umožňují výdaje na výzkum a velké investice. Schumpeter měl odpor ke všemu, co představoval Roosevelt. Byl přesvědčen o tom, že kapitalismus je cestou k socialismu, protože moderní korporace nahradí podnikatele, podporována intelektuály, kteří jsou zpravidla k socialismu přátelští. Poměrně obsáhle analyzuje Marxovo dílo, cení jeho důslednost, rozděluje jeho myšlení na ekonomii a sociologii. Pokoušel se nastínit historii socialistických stran, srovnává různé teorie demokracie a načrtne i to, jak by mohla vypadat socialistická demokracie. Tato část působí poněkud neúplně, což Schumpeter sám přiznal. (Schumpeter, 2004) Václav Klaus (2015, s. 28) vidí Schumpetera jako nekonvenčního, originálního a provokativního ekonomického myslitele. Nezařazuje ho do rakouské školy, protože nesdílel některá základní metodologická východiska.

Za předchůdce moderních teorií ekonomického růstu jsou považováni Oskar Morgenstern (1902–1977) a Johan von Neumann (1903–1957). Do dějin se zapsali teorií her. V průkopnické práci Teorie her a ekonomického chování analyzují chování na nedokonale fungujících trzích (oligopolních). Rakušané tuto teorii de facto odmítají kvůli averzi k matematické ekonomii. Autoři uznávají vliv institucionálního prostředí na jednání aktérů, uvádějí, že maximalizace vlastního blahobytu se může dostat do střetu se zájmy jiných, což vytváří konfliktní situace. Teorie začíná hrou dvou osob – hop, nebo trop, pokračuje přes hry dilema vězňů a přechází ke kooperativním hrám. Kritizováni byli pro teorém minimaxima a maximaxima stran statičnosti a abstraktnosti. Dalším vynikajícím ekonomem byl Israel Kirzner (1930). Studoval u von Misese a je jeho obdivovatelem a pokračovatelem. Ten společně s Murrayem Newtonem Rothbardem (1926–1950) s rostoucí diskreditací keynesovské makroekonomické teorie a intervencionalismu, které byly příčinou stagflace v sedmdesátých letech minulého století, poskytli zcela nový impulz k rozvoji teorií rakouské školy. Israel Kirzner, jak uvádí Huera de Soto (2010, s. 127), se specializoval na rozpracování dynamického podnikatelského pohledu a na výzkum koordinačních důsledků podnikání na trh. Tyto teorie rozpracoval v několika publikacích. Předkládal velmi jasný a stimulující pohled na podnikání, jež pohání tržní proces (Soto, 2010). Za zvláštní pozornost stojí kniha Jak fungují trhy (1998), vrací se k historii ekonomického myšlení, zabývá se „dichotomií“ podnikání nebo rovnováhy, rozhodováním jednotlivců v prostředí mainstreamové ekonomie a kritizuje snahy vlád přiblížit se vysněné dokonalé konkurenci. Obává se všemocnosti státu, jeho síly, přerozdělování a regulací. V úvodu knihy poznamenává Josef Šíma (1998, s. 10), že „člověk a jeho jednání, jeho přání a tužby by měly být vždy středem zájmu každého, kdo chce porozumět fungování trhů a fungování společnosti obecně“ . M. Rothbard byl (Bednář, 2011) teoretik v oblasti vlastnických práv a státních zásahů do hospodářství. Kromě ekonomie se pohyboval i v oblasti filozofie a historie. V knize Etika svobody (2009) na základech ekonomie a etiky vybudoval společenský systém – libertarianismus. Často se účastnil debat na téma společenská smlouva. Uvědomoval si důsledky anarchokapitalismu F. Chodorova. Jestliže si společnost může cokoli vynucovat společenskou smlouvou, může si dohodnout, že vláda bude stavět ocelárny, provádět cenovou regulaci a společenskou smlouvou obhájí jakékoli procesy (činy). Konstatoval, že banky vytvářejí peníze z ničeho, tudíž je nezískávají prodejem služeb. Byl přesvědčen, že centrální bankovnictví je v ekonomice cizorodým prvkem. (Rothbard, 2021) V díle Zásady ekonomie (2011) obhajuje soukromé vlastnictví, které vždy a nutně optimalizuje společenský užitek. (Bednář, 2011) Byl jedním z nejsystematičtějších myslitelů a stavitelem filozofických základů liberalismu stojících na přirozeném právu. Ostře kritizoval makroekonomické agregáty.

Rakouská ekonomika se mimo jiné nesmazatelně zapsala sporem o racionální kalkulaci za socialismu a jeho kritikou obecně. Peter Boettke objasňuje mechanismy poskytování veřejných statků a koordinační schopnost trhů v oblastech, kde je dominantní stát. Zavrhuje aktivismus zákonodárců, klíčovou roli spatřuje v kultuře, nikoli v makroekonomických nástrojích ani pokusech nastolit tzv. správné instituce. (Boettke, 2011) Bruce Benson dospívá k názoru, že není třeba centrální autority k dosažení spravedlnosti. Tu lze efektivně poskytovat i v decentralizovaném státě, v konkurenčním prostředí, ve kterém spory řeší soudy. (Holman, 1999)

Marginalistické teorie, rozvíjející se v Evropě od roku 1870, se postupně rozšířily na americké univerzity. Americkým klasikem byl Henry George (1839–1897). Ten dospěl k závěru vysokého zdanění – pozemkové renty. Velkým marginalistou byl John Bates Clark (1847–1938) a také Irwing Fischer (1867–1947). Prvně jmenovaný obohatil ekonomii o teorii rozdělování, jež je založena na produkčních funkcích, Fischer rozvinul rakouskou teorii úroku. Marginalistická revoluce zasáhla i Švédsko. Důležitými postavami byli Knut Wicksel (1851–1926) a Gustav Cassel (1866–1945). Wicksel byl velkou postavou ekonomie, záběr jeho díla byl pozoruhodný. V eseji Nový princip spravedlivého zdanění se zabýval financováním veřejných statků, politickým hlasováním o daních a jejich vliv na alokační efektivnost. (Holman, 1999)

Institucionální ekonomie

Koncem 19. století začínají ekonomové projevovat větší zájem o instituce. Prakticky ignorují neoklasickou ekonomii. Podle nich se instituce v čase přirozeně mění a hrají základní roli při utváření ekonomického chování lidí. Odmítají racionálně ekonomicky se chovajícího člověka. Zcela zásadní jsou pro ně pojmy vlastnických práv a transakční náklady. To souviselo i s nástupem korporací a obrovským využíváním technologií. Robert Holman (1999, s. 340) shrnul institucionalismus následovně: Zakladateli jsou Thorsten Veblen a John R. Commons. Veblen reprezentuje sociálně psychologický směr institucionalismu, je kritikem americké společnosti peněz, Commons reprezentuje právní směr institucionalismu. Stát vidí jako arbitra a nástroj řešení konfliktů. Jeho myšlenky stály u zrodu státu blahobytu. Wesley C. Mitchel rozpracoval metody analýzy, zabýval se sběrem statistických dat. Cardiner C. Means poukazoval na dominanci korporací a rozvinul teorii administrovaných cen. John Kenneth Geblbraith viděl ekonomiku jako smíšenou, skládající se z plánovaného sektoru velkých korporací a tržního sektoru malých firem. Tato nová ekonomie rozvíjí teorie vlastnických práv a transakčních nákladů, modifikuje ekonomii neoklasickou. Zakladatelem ekonomie transakčních nákladů je Ronald H. Coase, jeho teorém nám ukazuje, že v imaginárním světě nulových transakčních nákladů povedou privátní vyjednávání k pareto-optimálním řešením, a to i bez ohledu na původní rozdělení vlastnických práv. Transakční náklady jsou však v reálném světě nenulové. (Zeman, 2012) Dougles S. North vycházel z toho, že jsou instituce výsledkem chování jednotlivců, kteří optimalizují své organizační chování. Vznik evropských institucí odůvodňuje deformací tržních cen, které ovlivňovali panovníci fiskálními zásahy. (Voight, 2008)

Freiburská škola

Základní myšlenkou ordoliberalismu byla myšlenka, že existuje vazba mezi právním řádem a hospodářským řádem. Hayek jako představitel rakouské školy měl ve Freiburgu kde působil na skupiny W. Euckena, W. Röpkeho, L. Erharda a K. Schillera, značný vliv. Ordoliberalismus nevyznával klasický řád laissez faire, i když byl založen na filozofii liberalismu a požadoval spojení svobody a řádu. Úloha státu byla ve vytvoření pevného řádu, který by byl zárukou pro aktéry tržních procesů, ovšem bez jeho významných zásahů. Byl v opozici v sociálně socialistickém systému hospodářství v Německu na počátku třicátých let. Sociálně tržní hospodářství, jeden z pojmů freiburské školy, dalo vzniknout Müler-Armackovu pojmu Soziale Marktwirtschaft. L. Erhard tuto cestu popularizoval s tím, že zcela volný trh měl tradici v Americe a Anglii, a nikoli v Evropě, a tedy ani v Německu. Německá tradice vycházela z Bismarckova systému důchodového zabezpečení, garantovaného státem. Hodnotovou základnou sociálně tržního hospodářství měla být individuální svoboda. K principům individualismu měl být připojen i princip společenské solidarity. Osobní iniciativa a ochota riskovat měla být základem. Za podstatné bylo považováno nezasahování politiků do množství oběživa v hospodářství. Různé podsystémy tržního hospodářství vedly k přerozdělování, různým podobám dárků a štědrých dávek, jak je známe dnes. Dnešní podoba wellfare state vede k stále masivnějšímu přerozdělování a de facto nepodporuje osobní iniciativu a odpovědnost, tak, jak freiburčané původně zamýšleli.

Keynesiánství

Asi zásadním problémem Keynesova pojetí ekonomiky jsou zásahy států do ekonomiky. Byly a jsou tím dodnes ohroženy základní principy kapitalistického tržního hospodářství. Keynesiánství a neokeynesiánská ekonomie míchají dodnes různé lektvary a až do sedmdesátých let minulého století se tato ekonomie stala nedílnou součástí mainstreamu. Spouštěcím mechanismem tohoto procesu byla „velká deprese“ (1929–1933) v USA, společně se snahou o návrat ke zlatému standardu, vyvolávající obavy ze selhání kapitalismu. Přispěla k tomu i poměrně velká nezaměstnanost. Tím keynesiánské revoluce započala. Protikeynesiánská revoluce v rovině hospodářsko-politické započala v sedmdesátých a osmdesátých letech v USA a Velké Británii prostřednictvím neokonzervativní politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcher.

Autor Obecné teorie zaměstnanosti, John Maynard Keynes (1883–1946), patřil v dějinách ekonomického myšlení k výrazným osobnostem. Výchozím bodem v jeho knize bylo prokázat možnost existence nedobrovolné nezaměstnanosti. Domníval se, že cyklická a strukturální nezaměstnanost nemůže být odstraněna snížením mezd, ale že je vyvolána nedostatkem efektivní poptávky, přestože o sobě prohlašoval, že vstřebal tradici klasické školy a že jí zůstal věrný. Domníval se, že celková poptávka může být nedostatečná k pohlcení celkové produkce. Odmítl teorii neutrality peněžních prostředků, ty mají podle něj vliv jak na zaměstnanost, tak na podnikatelské aktivity. Kritizoval přístup svých předchůdců, kteří se podle jeho názoru zabývali dílčími problémy, odtud výraz obecná. Keynes se opíral o úhrnné veličiny (nabídku, poptávku, úspory), také investice zkoumal jako veličinu proměnnou. Jeho teorie je statická. Zajímal se o výsledky dosažené v krátkém období, odtud je prohlášení, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni nebožtíci. Veličinu spotřebních výdajů definoval jako závislou na psychologickém faktoru, ten nazýval sklonem ke spotřebě. Myslel si, že lze dosáhnout úplné zaměstnanosti posílením efektivní poptávky. Snažil se dokázat, že hospodářská aktivita uvnitř země je důležitější než stabilita peněz. To by však podporovalo inflaci, což se pokoušel vyvracet také tím, že tvrdil, že zvýšení cen nemusí být důsledkem zvýšení množství oběživa. Považoval za prospěšné v rámci zvýšení důchodu a snížení nezaměstnanosti zvyšovat veřejné investice. Varoval před rentiérstvím, doporučoval politiku přerozdělování důchodů. Doporučoval návrat k protekcionistické politice. (James, 1968)

Keynes vrátil do ekonomie makroekonomický přístup. V jeho pojetí by stát měl zasahovat do ekonomiky a může prostřednictvím rozpočtové a měnové politiky stimulovat efektivní poptávky – tím, podle něj snižovat nezaměstnanost. (Holman, 1999)

Keynesovým kritikem byl, mimo jiné, von Hayek (Steele, 2006). Václav Klaus (2015, s. 81–87) ke Keynesovi a keynesiánství mimo jiné píše: „Evoluční vývoj probíhající po celá staletí v sobě zachycuje a uchovává veškeré zkušenosti lidstva. Žijeme v době, která je ve svých významných aspektech důsledkem velké krize třicátých let, resp. toho, jak byla interpretována.“ (2015, s. 87). Kapitalismus měl vždy své kritiky. Ale ani kritika Marxe se nestala součástí kritiky systému samotného, snad jen s výjimkou Sovětského svazu. V třicátých letech tomu bylo jinak. Vznikla scientivně se tvořící doktrína, zformulovaná nikoli outsiderem, ale jednou z významných osobností hospodářské politiky J. M. Keynesem. Doktrína byla velmi snadno politicky uchopitelná a věřilo se jí až do sedmdesátých let. Keynes vycítil, po čem je společenská poptávka, a přesvědčivě dezinterpretoval kapitalismus. Šlo především o razantní vstupy státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, doplněnými nedostatečnou efektivní poptávkou. Otázku selhání státu si nikdy nekladl, přehrával ji na selhání trhu. Keynesiánství a na něm založená politika států vyspělého Západu vyhrálo. Srovnání počtu státních úředníků, míru zdanění, podíl státních výdajů a podíl sociálních příjmů na celkových příjmech nesnese srovnání dneška s rokem 1930. Nehledě na stohy stránek legislativy. Revoluční chvíle, jako pád komunismu, tento trend na chvilku zastavily. Politika deregulace, deetatizace, denacionalizace, desubsidizace ekonomiky však pomalu končila v druhé polovině devadesátých let. Opět vítězí keynesiánství. Krize se nedají léčit infuzí peněz státem. Krize musí proběhnout, je ozdravným procesem. Ale i krize pomine, dlouhodobá škoda vznikne jinde. Odpůrcům trhu se daří vytvořit rozsáhlou nedůvěru k systému kapitalismu. Socialistickým vizionářům nestačí postátněný kapitalismus, který je daleko od představ Smithe, von Hayeka a Friedmana. Nestačí jim Keynesova revoluce, chtějí trh ještě více omezit, což se blíží opět reálnému socialismu. Výroky typu, že ekonomika musí sloužit lidem, jsou podobné výrokům Stiglitzovým a Krugmanovým. Úkolem naší doby je druhé (n-té, poznámka autora) generace nepřipustit.

Do podoby modelových teorií růstu rozpracovali Keynesovu dynamizační teorii R. F. Harrod a E. Domar. Po roce 1945 navázalo na Keynesovu teorii několik směrů, především neokeynesiánství a postkeynesiánství. Neoklasická syntéza je založena na přizpůsobení Keynesovy teorie efektivní poptávky neoklasické ekonomii. Autory jsou A. Hansen, F. Modigliani a Paul Anthony Samuelson (1915–2009). Ten přispěl ke zvýšení úrovně ekonomické vědy matematizací a analytickými metodami. Makroekonomickou teorii obohatil rozpracováním dynamické teorie hospodářského růstu a cyklu, mikroekonomii pak teorií projevených preferencí. Pracoval i s Phillipsovou křivkou, kdy se její autor snažil verifikovat vztah mezi nezaměstnaností a mzdovou inflací. Plnou zaměstnanost negoval, tvrdil, že může být jen určitá kombinace nezaměstnanosti a inflace. Jeho hlavní prací byla kniha Ekonomie, která vyšla v několika vydáních. (Samuelson, 2007) Nová keynesiánská ekonomie usiluje o spojení keynesiánské makroekonomie s nedokonalými konkurenčními mikroekonomickými náklady – J. Meade, G. Alkerlof, J. Yellen a G. Mankiw. Rozpracovanou endogenní nabídku peněz, kdy tržní ekonomika peníze vyrábí nebo destruuje, řeší H. Minsky, S. Weintraub a N. Kaldor. Na rozporcování teorie rozdělování, zapracované do teorie růstu se podílel kromě Kaldora také J. Robinson. I postkeynesiánci prosazují zásahy států, regulaci efektivní poptávky a doporučují strukturální politiku. (Holman, 1999)

Chicagská škola

To, co spojuje příslušníky této školy, je víra ve volný trh. Zakladateli jsou Frank H. Knight (1895–1872) a Jacob Viner (1895–1972). Spojoval je odpor k teoretickým inovacím třicátých let – monopolistické konkurenci a Keynesovu dílu. Zcela nekompromisně podrobili kritice Rooseveltův New deal. Kolem Knighta se vytvořila skupina, jejímiž členy byli Milton Friedman (1912–2006) a George Stigler (1911–1991). Metodický pozitivismus byl charakteristickým rysem chicagské školy. Friedman a Stigler byli přesvědčeni, na rozdíl od ostatních, o užitečnosti statistických metod – empirického potvrzování hypotéz. Tato metodologie se odlišovala od školy rakouské. Byli to Knightovi a Vinerovi pokračovatelé. Imperiálním obdobím této školy byla padesátá léta, kdy Stigler začal používat ekonomické nástroje k analýze politiky. Zásahy vlád jsou podle něj endogenním faktorem, odrážejícím politickou aktivitu zájmových skupin. Vytvořil teorii lidského kapitálu, která byla zásadní pro výzkum vzdělání. Začala se rozvíjet i analýza právních institucí. Becker analyzoval ekonomickými nástroji rasovou problematiku. Coasova analýza transakčních nákladů propojovala institucionalistu Coase s chicagskou školou. Byli považováni za konzervativní, a to navzdory značným rozdílům v pohledu na politiku. Spojovala je nedůvěra ve státní zásahy a víra ve volný trh. F. Knight, ovlivněn především Mengerem, vysvětlil zisk jako výsledek nejistoty v podnikání. Stigler považoval informace za vzácný statek, jejich množství za omezené a jejich získání vyžadující náklady. Dokazoval malou efektivnost veřejné regulace monopolů, kdy se sami regulátoři dříve nebo později dostanou pod vliv monopolu samotného. T. Schultz negoval teorii bludného kruhu chudoby v rozvojových zemích, varoval před jejich industrializací. Becker mimo jiné považoval zločin za racionální, měřený poměrem užitků a nákladů, podrobil kritice státní sociální péči, která oslabuje rodinné vztahy a solidaritu mezi nimi. (Holman, 1999)

Milton Friedman

Friedmana, Misese a Hayeka spojovala nejen víra ve svobodu a volný trh, ale také odpor k socialismu a Keynesově ekonomické teorii. Všichni se snažili ukázat přednosti liberalismu. Friedman je znám především jako monetarista, požadoval vyrovnané rozpočty a neutralitu peněz.

Václav Klaus (2015, s. 58–64) považuje tři výše jmenované společně se Schumpeterem za čtyři nejvýznamnější osobnosti ekonomie minulého století. Jedním dechem však dodává, že daleko před všemi se svobodou je M. Friedman a konkurovat mu mohou von Mises a M. Thatcher. Friedman je pro něj velikánem a největším ekonomem. Považuje jeho metodologický přínos za obrovský. Vyzdvihuje dvě základní věci: první je odlišení pozitivní ekonomie od normativní, druhou je pak metodologický spor o tom, zda ekonomické modely musejí být realistické a jestli předpoklady, na nichž jsou založeny, musí být realitě co nejblíže. Friedman promluvil o instrumentalitě předpokladů, že ty realistické být nemusejí, ale musí být instrumentální. To považuje Klaus za zásadní. Oceňuje, že zásadně polemizoval s keynesiánským multiplikátorem, založeným na konceptu spotřební funkce, hypotéze, že běžná spotřeba je funkcí běžného důchodu. To Friedman negoval a nabídl teorii permanentního důchodu. Za monumentální považuje společné dílo s Annou Schwartz, A monetar History od the United States (1963), které zásadně obrátilo pohled na „velkou depresi“. Připomíná zásadní text ve sporu o Philipsovu křivku – The Role of Monetary Polici.

Friedman považuje inflaci za peněžní jev. Změny inflace následují po změně peněžní zásoby. Východiskem k reformulaci kvantitativní teorie peněz byla jeho analýza poptávky po penězích. Rozdílně od Keynese tvrdí, že firmy mají celý vějíř aktiv a optimalizují své portfolio tak, aby došlo k maximálnímu užitku. Keynes tvrdí, že se ekonomické subjekty rozhodují pouze mezi dvěma aktivy – penězi a dluhopisy. Se změnou úrokové míry nedochází tedy k přechodu pouze mezi penězi a dluhopisy, ale může dojít ke změně celého portfolia. Nabídka peněz je exogenní, determinovaná nabídkou centrálních bank.

Protikeynesiánská revoluce vrcholila v sedmdesátých letech a kromě již zmíněných „reforem“ R. Reagana a M. Thatcher se profilovaly další skupiny. Nositeli byly monetarismus, ekonomie strany nabídky a škola racionálních očekávání, představující revoluční koncept makroekonomické racionality, reprezentované J. F. Muthem a R. E. Lucasem. Izraelský ekonom Don Patinkim (1922–1955) vyřešil problematiku dichotomie pomocí reálných peněžních zůstatků. Zvyšování daní potlačuje podněty k podzemní ekonomice, škola strany nabídky, jejíž analytickým konceptem je Lafferova křivka, naznačuje, že je-li zdanění prohibitivní, tedy snižují-li se sazby, jsou daňové výnosy vyšší. Rozpočtový deficit nemůže ovlivnit agregátní poptávku, míní Friedman a nabízí jiný pohled na rozpočtovou politiku. Zvyšování vládních výdajů považuje za nebezpečné, protože vytěsňuje soukromý sektor vládním. Keynesiánské levné peníze mohou primárně snížit úrokové míry, dlouhodobě je však zvyšují. Nazývá tento jev efektem likvidity. Příčinu deprese viděl jako vnější – je jí špatná měnová politika, která na vrcholu krize vedla k runu na banky. Federální rezervní systém neučinil nic, čím by mohl této situaci zabránit. Byl odpůrcem mezinárodní pomoci rozvojovým zemím a kritikem MMF, ten je podle něj zdrojem morálního hazardu na globálních finančních trzích a s použitím peněz daňových poplatníků sanuje ztráty investorů.

Často podrobuje kritice státní byrokracii. V knize Svoboda volby (2020, s. 314) říká: „Čím je vláda menší a čím omezenější jsou funkce přidělené vládě, tím méně je pravděpodobné, že její činnosti budou odrážet partikulární zájmy spíše než zájmy veřejné. Dnes máme vlády nikoliv lidu, ale do značné míry anonymních skupin byrokratů, závislých na poradcích a lobbistech.“ Ve stejné knize se společně s Rose Friedman zamýšlí nad dalšími kroky, které vlády podnikají za peníze daňových poplatníků (omyl sociálního státu, školství, zdravotní péče, podpora bydlení apod.) a navrhují řešení. (Friedman a Friedman, 2020)

V souvislosti s New dealem uvádí, že vláda přijala velké množství zákonů, jež zasahují do ekonomiky. Bylo zřízeno mnoho nových institucí. Vedle pozitivních výsledků měl tento program i řadu výsledků negativních. Rostla federální byrokracie. Přestože byla některá opatření později zrušena, míra státních zásahů je dodnes na vysoké úrovni. (Sojka, 1996, s. 18)

Škola veřejné volby

Holman (199. s. 478) uvádí kapitolu veřejné volby větou: „Škola veřejné volby demystifikuje stát a ideály, kterými se stát zaštiťuje – veřejný zájem a veřejné blaho.“ Stát, národ a veřejné blaho jsou abstrakce. Stát nerozhoduje a nejedná. Jednají politikové. Národ nejedná, jednají občané. Společenské vědy mají analyzovat jednotlivce, jeho preference, zájmy a jeho motivy jednání. Všichni sledují vlastní zájem a maximalizují vlastní prospěch. Arroův teorém nemožnosti vychází z metodologického individualismu, ukazuje, že společensko-preferenčního uspořádání nelze dosáhnout. Škola veřejné volby použila metody a nástroje ekonomie k analýzám politického rozhodování a chování. Tvrdí, že voliči nechtějí trávit čas získáváním informací pro volbu, která by mohla být správná, nezajímají je preference jiných voličů, jsou tedy racionálně ignorantní. Politici získávají prostřednictvím krátkodobých cílů a transferů uvnitř ekonomiky hlasy svých voličů. To vede k zpravidla k rozpočtovým deficitům. Dále připomínají, že ekonomické cykly mají souvislost s cykly politickými. Kritizují byrokraty, jejich snahu maximalizovat své rozpočty a rozšiřovat své úřady. Zájmové skupiny využívají politického vlivu k vlastnímu prospěchu. Zcela zásadní je jejich požadavek uzákonění vyrovnaného státního rozpočtu. (Holman, 1999)

Existuje mnoho dalších směrů a škol ekonomického myšlení. Jednou z nich je myšlenka sociálního státu (welfare state). Výraz byl poprvé použit v roce 1939 ve Velké Británii. Jedná se politiku některých vyspělých zemí odmítajících volné tržní hospodářství a zcela liberální pojetí státu, vymezují se však vůči socialismu a centrálně plánovanému hospodářství.

Co si myslit o teorii blahobytu, říká D. Robertson. Ten se domnívá, že ani prvotřídní dávka intelektuální energie nevedla v poslední době k výraznějším výsledkům. (James, s. 504) James (2008) dále uvádí, že se nepodařilo vymezit obsah společenského optima i navzdory názorům teoretiků, že je možné teorii vyřešit podle hodnotové stupnice, vypracované státními orgány a elitou, bez ohledu na ekonomickou vědu. (1968, s. 502)

Uvádím i další osobnosti, které významně ovlivnily a ovlivňují ekonomické myšlení a procesy ve společnosti. Nejsou zařazeni do žádné školy. Ale v rámci DSP považuji jejich práce a příspěvky za podstatné.

Elinor Ostrom (1933–2012) by byla pravděpodobně zařazena do kategorie institucionální ekonomie, společně s Coasem a Northem. Nobelovu cenu obdržela společně s Oliverem Williamsonem za příspěvek v otázce veřejných zdrojů a společného majetku. Svými teoriemi změnila pohled na správu veřejných statků. „Ostrom je známa svým teoretickým a empirickým zkoumáním reálných problémů kolektivního jednání, které mohou ústit do tzv. tragédie obecní pastviny. Ideálně-typickými řešeními jsou buď kontrola zdroje nějakou vnější autoritou a byrokratické rozdělování jeho užitků, nebo privatizace, definování vlastnických práv. Toto ‚vynalézání‘ institucí je časově náročný a nákladný proces, který může, ale nemusí být úspěšný.“ (Pánek, 2009)

Daniel Markvart, MBA

Použitá literatura: