Veřejné výdaje znamenají daně

Tak jsem zase po delší době prolistoval mainstreamová media a nestačil se divit s jakou naše, ale i evropská politická reprezentace, znovu a znovu prezentují nezbytnost zvyšování vládních výdajů.

Není zločinem ignorovat ekonomii, která je koneckonců specializovaná disciplína... Ale je naprosto nezodpovědné mít hlasitý a hlučný názor na ekonomická témata, a přitom zůstat v tomto stavu ignorance. Murray N. Rothbard.

Veřejné výdaje znamenají daně

V dnešním světě neexistuje pevnější a vlivnější přesvědčení než víra ve všemocnost vládních výdajů. Všude jsou prezentovány jako univerzální lék na všechny naše ekonomické nemoci. Stagnuje částečně soukromý průmysl? Můžeme to napravit vládními výdaji. Existuje nezaměstnanost? Je to zřejmě „nedostatečnou soukromou kupní silou“. Náprava je stejně tak zřejmá. Je pouze nezbytné, aby vláda dostatečně utrácela a tento „nedostatek“ vyrovnala.

Na tomto omylu staví ohromné množství literatury, a jak se často takovým teoriím stává, stala se i tato teorie součástí spleti navzájem se zdůvodňujících omylu. V tomto okamžiku nemůžeme rozmotat celou tuto spleť, a proto se k jejím jednotlivým částem vrátíme později. Můžeme zde však zkoumat ústřední omyl, který stál u zrodu všech omylů navazujících, tj. odhalit samotné jádro této spleti.

Všechno, co dostáváme, mimo darů přírody, které dostáváme zdarma, musí být nějakým způsobem zaplaceno. Svět je plný takzvaných ekonomů, kteří naopak vymýšlejí celou řadu způsobů, jak získat něco za nic. Říkají nám, že vláda může utrácet a utrácet bez zdaňování, že může pokračovat v navyšování dluhu bez toho, aby jej kdy splatila, protože „si to dlužíme sami sobě“. K takovýmto neobyčejným teoriím se vrátíme později. Obávám se, že teď budeme muset být dogmatičtí a zdůraznit, že podobné příjemné sny v minulosti byly vždy rozbity národní nesolventností nebo pádivou inflací. Měli bychom zde prostě říci, že všechny vládní výdaje musí být jednou spláceny výnosů daní a že i inflace sama je pouze obzvláště zákeřnou formou zdanění.

Ponechme stranou pro pozdější diskusi spleť omylů hovořících o chronických vládních půjčkách a inflaci a berme v této kapitole za dané, že každý dolar vládních výdajů musí být buď okamžitě, nebo později zaplacen z daní. Jakmile se na tuto záležitost podíváme takto, předpokládané zázraky vládních výdajů se objeví v jiném světle.

Určitá výše vládních výdajů je nezbytná pro vykonávání základních funkcí státu. Určité množství veřejných statků-ulic, silnic, mostů a tunelů, zbrojovek a válečných loděnic, budov pro zákonodárce, policii a hasiče-je nezbytné pro poskytování nezbytných veřejných služeb. Takovými veřejnými statky, které jsou nezbytné samy o sobě a mohou být na tomto základě také obhajovány, se zde nezabývám. Zabývám se zde veřejnými statky uvažovanými jako prostředky vytváření pracovních míst nebo přidávání bohatství společností, které by jinak neměla.

Představme si, že je postaven most. Pokud je postaven proto, aby řešil naléhavou veřejnou poptávku, pokud řeší jinak neřešitelný dopravní nebo přepravní problém, pokud je, stručně řečeno, pro všechny daňové poplatníky potřebnější než věci, za které by jinak jednotlivě utratili své peníze, nemůže být proti jeho stavbě námitek. Ale most postavený proto, „aby zajišťoval zaměstnanost“, je odlišným druhem mostu. Když se zajišťování zaměstnanosti stane cílem, potřeba se stane podřízenou úvahou. „Projekty“ musí být vymýšleny. Místo aby bylo uvažováno, kde by mosty měly byt postaveny, začnou se vládní úředníci ptát sami sebe, kde by mosty mohly být vystavěny. Mohou si klidně vymyslet jakýkoli přijatelný důvod, proč by další most mel spojovat Horní a Dolní Lhotu. Je-li jednou vymyšlen, stavba mostu se brzy stane absolutně nezbytnou, a ti, kdo o jeho nezbytnosti pochybují, budou označeni za reakcionáře a zpátečníky.

Jsou předloženy dva argumenty pro stavbu mostu, z nichž první je slyšet hlavně před jeho výstavbou a druhý hlavně po jeho dokončení. Prvním argumentem je, že zajistí zaměstnanost. Poskytne, řekněme, ročně 500 pracovních míst. Z použitého argumentu vyplývá, že jinak by tato pracovní místa nevznikla.

Toto lze vidět na první pohled. Pokud jsme se však naučili vidět i druhotné dopady, ane pouze bezprostřední, a také ty, kteří jsou ovlivněni nepřímo, a ne pouze ty, kterým vládní projekt přímo prospěje, ukáže se nám odlišný obrázek. Je pravda, že se v příslušné skupině stavitelů mostu zvýší zaměstnanost na rozdíl od případu, kdyby se most nestavěl. Most však musí být zaplacen z daní. Za každý dolar utracený za most bude daňovým poplatníkům jeden dolar sebrán. Pokud most stojí 10 milionů dolarů, poplatníci o 10 milionů dolarů přijdou. Bude jim sebráno tolik, kolik by jinak věnovali na koupi věcí, které nejvíce potřebují.

Proto za každé veřejné pracovní místo vytvořené projektem mostu bylo někde jinde zničeno soukromé pracovní místo. Na muže zaměstnané na stavbě mostu se můžeme jít podívat. Můžeme je vidět i při práci. Argument o tvorbě zaměstnanosti, který zdůrazňovali vládní úředníci, se stává viditelným a pravděpodobně přesvědčivým pro většinu lidí. Jsou však jiné věci, které nevidíme, protože nebylo dovoleno, aby vznikly. Jsou to pracovní místa zničená tím, že 10 milionů dolarů bylo sebráno daňovým poplatníkům. Kvůli stavbě mostu došlo tedy přinejlepším k přesměrování pracovních míst. Více stavitelů mostů znamená méně dělníků v automobilkách, opravářů televizí, výrobců oblečení a zemědělců.

Dostáváme se dále ke druhému argumentu. Most existuje. Předpokládejme, že je to krásný, a nikoliv ošklivý most. Vznikl zázračným účinkem vládních výdajů. Kde by byl, kdyby bylo podle zpátečníků a reakcionářů? Most by neexistoval. Země by byla právě o tolik chudší.

Zde opět vládní úředníci, kteří pouze utrácejí cizí peníze, jednoduše přesvědčují ty, kdo nevidí dál, než dohlédnou jejich oči. Mohou vidět most. Kdyby se byli ale naučili hledat přímé i nepřímé důsledky vládních opatření, viděli by okem své představivosti věci, kterým nebylo dovoleno vzniknout. Mohli by vidět nepostavené domy, nevyrobená auta a pračky, neušité šaty a kabáty, možná i nevypěstované a neprodané potraviny. Vidět tyto nevytvořené věci vyžaduje jistý druh představivosti, kterou mnoho lidí nemá. Možná že na tyto neexistující věci pomyslíme jednou, ale nemůžeme je udržet ve své mysli tak, jako když se díváme na most, přes který chodíme každý den. K čemu tedy ve skutečnosti došlo, je to, že byla pouze vytvořena jedna věc na místo věcí ostatních.

Stejný způsob uvažování můžeme samozřejmě použít při posuzování všech ostatních druhů veřejných výdajů, například když hovoříme o stavbě bytů pro lidi s nízkými příjmy, které mají být postaveny za veřejné prostředky. Peníze přicházejí i v tomto případě z daní rodin s vyšším příjmem (a částečně i od rodin s ještě nižším příjmem), aby tak byly dotovány vybrané rodiny s nižšími příjmy a bylo jim umožněno bydlet v lepších bytech za stejné nebo nižší nájemné než dříve.

Oba tyto argumenty jsou chybné, protože přehlíží hodnoty, o které kvůli daním přicházíme. Daně na financování obecních bytů zničí stejné množství pracovních míst v jiných oborech, jako jich vytvoří v obecní výstavbě. Jejich důsledkem jsou také nepostavené soukromé domy, nevyrobené pračky a ledničky a méně nesčetného množství dalšího zboží a služeb.

Nic na této argumentaci nezmění ani situace, když zdůrazníme, že například obecní byty nemusí být financovány jednorázovým vynaložením kapitálu, ale pouze ročními dotacemi na nájemné. To by jednoduše znamenalo, že náklady pro daňové poplatníky budou rozloženy do více let, místo aby byly soustředěny do jednoho roku. Takové podrobnosti jsou ostatně pro náš hlavní závěr bezvýznamné.

Velkou psychologickou výhodou zastánců obecních bytů je, že muži při práci na jejich výstavbě a domy po dokončení jsou vidět. Bydlí v nich lidé a hrdě je ukazují svým přátelům. Pracovní místa zničená daněmi použitými na tuto výstavbu vidět nejsou, podobně jako všechno zboží a výrobky, které nikdy nebyly vyrobeny. Při každém pohledu na domy a jejich šťastné obyvatele je zapotřebí soustředěného přemýšlení, abychom si připomněli bohatství, které místo nich nebylo vytvořeno. Je pak překvapující, že zastánci obecního bydlení, pokud jsou na tuto skutečnost upozorněni, ji odmítají jako svět představ, jako čistě teoretické námitky, zatímco poukazují na existující obecní bydlení? Jak odpověděla postava ve hře Svatá Jana Bernarda Shawa, když se dověděla o Pythagorově teorii, že Země je kulatá a obíhá okolo Slunce: „Je to učiněný blázen! Cožpak nepoužívá své oči?“

Stejnou úvahu musíme použít ještě jednou, na velké projekty, jako je Tennessee Valley Authority (TVA). Zde je vzhledem k jejich velikosti nebezpečí optické iluze větší než kdekoliv jinde. Mocná přehrada, omračující oblouk z oceli a betonu, „větší než cokoliv, co by mohl postavit soukromý kapitál“, modla fotografů, sen socialistů, nejčastěji používaný symbol zázraků veřejného stavitelství, vlastnictví a správy. Máme zde mohutné generátory a elektrárny. Máme zde celou oblast, která byla, jak se říká, pozvednuta na vyšší ekonomickou úroveň, čímž přilákala podniky a celá odvětví, které by jinak nemohly existovat. To všechno zastánci přehrady ve svých chvalozpěvech prezentují jako čistý ekonomický zisk bez jakýchkoliv negativních efektů.

Opět misíme mít mít velkou představivost, abychom viděli všechny ty soukromé elektrárny, soukromé domy, psací stroje a televize, které nemohly vzniknout, protože peníze byly sebrány lidem celé země na výstavbu fotogenické Norrisovy přehrady.

Úmyslně jsem si zvolil nejpozitivnější příklady programů veřejných výdajů, tedy takových, které jsou nejčastěji a nejhorlivěji obhajovány vládními úředníky a nejpříznivěji vnímány veřejností. Nehovořil jsem o stovkách nesmyslných projektů, které jsou neustále zahajovány s cílem „poskytnout pracovní místa“ a „dát lidem práci“. Viděli jsme už totiž, že se užitečnost projektu samotného stává vedlejší záležitostí. Navíc, čím více se v projektu plýtvá, tím více zaměstnanců je potřeba a tím příznivější situace vzniká pro zajištění vyšší zaměstnanosti. Za takových okolností je vysoce nepravděpodobné, že projekty vymyšlené úředníky budou poskytovat stejný čistý přínos bohatství a blahobytu na vynaložený dolar, jako by zajistili sami daňoví poplatníci, kdyby jim bylo umožněno individuálně zakoupit nebo vyrobit to, co by sami chtěli, místo toho, aby byli nuceni vzdát se části svého výdělku ve prospěch státu.

Daniel Markvart, MBA

Henry Hazlitt, Ekonomie vjedné lekci Praha: Liberální institut, 2008, 2.3

Tagy: Blog sinne